Uvědomila jsem si, jak mne bere příliš vážně a řekla mu, že už mi je úplně dobře a jít se projít je bezvadný nápad. Alain vzal s sebou pár datlí a šli jsme nahoru po kamenných schodech obehnaných zdí ke krásné bílé mešitě.

Došli jsme až k ní, zuli si boty a vešli dovnitř; nikdo nás nepřišel vyhnat, nikdo tam nebyl, pořád jsem měla strašný pocit neskutečna — jiné planety....

Řekla jsem to Alainovi a on se zasmál: "Taky to na tebe tak působí? Představ si, že jsme spolu sami někde ve vesmiru...miliony hvězdných let."

"Nedělej si legraci, ono to tak fakt vypadá."

Vrátili jsme se k autu a jeli jsme dál po prašné silnici plné zatáček, zákrut a kopců.

 

Dojeli jsme až tam, kde bylo napsáno: "MATMATA" a pořád jsme nic neviděli, jenom nějaké díry, jako po meteorech. Když jsme k nim dojeli blíž, zjistili jsme že jsou to svislé díry, hluboké asi 10 -15 metrů. Dno tvoří prostorný dvůr, z něhož se vchází do místnosti vydlabaných v rudém pískovci.

Vstupuje se tunelem nebo šplhá po žebříkách. Stali jseme nahoře nad jednou takovou dírou a viděli uvnitř lidi.

Nádvoří nemělo střechu. Alain mi říkal, že v jedné z těchhle jeskyní je hotel Sidí Driss, kde se natáčely Hvězdné války a v něm dneska budeme spát.

 

 

 

 

Jeli jsme po hlavní cestě Matmaty a dívali jsme se kolem sebe. Už se stmívalo a pocit vesmírné krajiny a statiky ještě zesílil. Konečně jsme našli ten správný hotel. Byl hodně omšelý, rozhodně mi nepřipadal jako místo, které by se mohlo zalíbit filmařům. Na dveřích bylo klepadlo ve tvaru ruky. Recepce byla ve druhém tunelu na pravé straně a hotel se zdál prázdný.

Alainuv pas opět naštěstí postačil i za mne. Asi nechtěli přijít o jediné zákazníky. Po formalitách jsme byli odvedeni do labyrintu chodeb, u kterého jsem si byla jistá, že se sama z něj nikdy nevymotám. Náš pokoj byl maličký, ale vypadal docela čistě. Neměl bohužel ani záchod ani koupelnu, ty byly o kus dál v chodbě, jediné pro celý hotel.

Postel byla dost malá, spíš pro jednoho než pro dva, ale Alain byl spokojený, nakonec fakt bylo, že jsme žádnej moc místa nezabrali.

 

 

 

 

Šli jsme se jeden po druhém osprchovat do koupelny. Když jsem rozžnula světlo v koupelně, měli švábi pohotovost a prchali do výlevky. Dost jsem se jich štítila a celou dobu sprchování hlídala, aby zadnej nezatoužil po sprše se mnou.

Naštěstí jsem jim patrně nebyla dost atraktivní, takže opovrhli příležitost se na mně chodit dívat. Pokud teda tajně nepokukovali z té výlevky.

Sprchovala jsem se opravdu co nejkratší dobu, nejenom kvůli té černé tiché společnosti, ale i kvůli tomu, že tekla jenom studená voda. Pak se osprchoval Alain a hodili jsme na sebe svetry, protože se už začalo ochlazovat a šli jsme pátrat po jídelně.