Chápala jsem, že nutně musím Mustafovi nějak odpovědět na jeho velkorysou nabídku. Ale jak? A co? Jak odmítnout? Těžko to pochopí... Snažila jsem se přemýšlet sama o sobě. Co chci já? Určitě nechci navždycky zůstat v Tunisu a ještě k tomu tady na Sahaře. Během dalších ani ne dvou týdnů mám být na kanadské ambasádě… nebo ve Francii? Požádala jsem Alaina, aby začal překládat.

Poděkovala jsem Mustafovi a řekla jsem mu, že mne to tolik překvapilo a dojalo, že nejsem schopná teď odpovědět, ale že je spousta věci, kvůli kterým by to bylo problematické, třeba že nejsem muslimka, že něco takového vyřídit by bylo velice obtížné ... a já v Tunisu nemohu legálně zůstat!

Mustafa mi odpověděl, že na všechno už myslel, ale když se provdám za Kerima, věci se vyřeší automaticky. Vzpomněla jsem si na svoje ranní úvahy na téma život muslimské ženy... a obešel mne mráz i v tom horku!! Najednou dojetí začalo mizet uprostřed těchto děsivých predstav.

„Myslim, že Kerim mne za ten jeden den na cestě nemohl poznat, ani já jeho. To přece nestačí, aby se dva lidi brali, něco jiného by to bylo, kdyby to všechno šlo jinší cestou... .(nebylo, ale na něco jsem se vymluvit musela)."

Chtěla jsem ještě dodat, že nejsem ani panna, ale připadalo mi to příliš osobní a oni to přece museli vědět. Jak je to dlouho, co Mustafa žertoval s Alainem o velbloudím mase a sexu! A jak se všechno změnilo pouhou Alainovou větou, že nejsme manželé!

Popadl mne na něho najednou strašný vztek. A teď tu sedí, a nezmůže se ani na slovo! Teda vlastní slovo, ty moje překládal celkem plynule.

Mustafa se trošku zamračil, ale pak mi zase laskavě vysvětlil, že Kerim bude dobrý manžel. Uvědomila jsem si, že na tom, co chci já, zase až tak moc nesejde.

Konečně se probral Alain a řekl Mustafovi: "Ono to z mého pohledu není tak jednoduché. Alena není ještě sice moje žena, ale jsme zasnoubení a příští měsíc máme spolu odjet do Francie, a tam se vezmeme“.

"Vy jste zasnoubení?" zeptal se Kerim, který až doteď mlčel.

"Ano jsme," odpověděl mu Alain.

V duchu jsem se trochu, bála, co se teď stane! Co když se naštvou a odjedou bez nás a nechají nás tu samotné. Ale co, raději budu stopovat velbloudí karavany, než žít jako beduínská žena.

Oheň pomalu vyhasínal a Mustafa vstal a řekl, že to už necháme na zítra.

Bylo na něm vidět, že je z naší reakce rozladěný. Patrně očekával něco naprosto jiného...

Ustlala jsem si znovu pod hvězdama, Kerim mi přinesl i tentokrát deku na přikrytí ... Asi se zlobí, a já ho docela chápala.

Alain se se mnou rozloučil a šel spát znovu do svého stanu. Zeptala jsem se ho, proč něco neřekl dřív...

"Vždyť jsem nevěděl, co vlastně chceš ty, tak co jsem měl dělat, s tebou člověk nikdy neví, cherie! Musel jsem počkat, až se vyjádříš ty, ne?"

Uznala jsem, že má pravdu. Bylo po půlnoci a začalo se ochlazovat. Nemohla jsem spát a ani krásná měsíční noc mne dnes netěšila.

Včera tu se mnou byl Kerim... Nadala jsem si do šílenců, že na něj myslím. Asi telepatie, ani jsem neslyšela že přišel, tichý jako černý panter, stál nade mnou.

Ucítila jsem slabý pach velbloudů a koní.