Muslimové se modlí pětkrát denně. Ráno, večer a třikrát během dne. Já bych určitě pořád zapomínala, jak se znám. Pravidelnost je mi bohužel neznámým pojmem... Kde je mešita, tam je k modlitbě vyzývá muezzin, ale tady v poušti jsem se divila, když oba beduíni dělali na modlení pravidelné zastávky. Jejich víra musela být opravdu pevná Když si to uvědomíte – kolik to je modliteb do roka...

Už jsme byli po snídani a seděli zase na velbloudech a kolébali se pouští. Bylo ještě ráno a snesitelně. Ta horka přes poledne si nedovede nikdo představit, kdo to nezažil... Zase jsme byli zahaleni nejvíc jak to šlo (kvůli písku), a to bylo velice nepříjemné…

No, a o pár hodin později: "Za chvilku máme být v Zaafrane": zavolal na mne Alain.

Zaafrane byla maličká vesnice, kde k nám hned přiběhli nějací kluci a nabízeli nám coca colu. "Jaké přátelské místo", pomyslela jsem si a chtěla od jednoho vzít lahev. Kerim, který zůstával stále v mojí blízkosti, mne zarazil v posledním okamžiku. "Neber nic od nikoho", varoval mne, "jak jenom vezmeš lahev do ruky, nebo nějakou sladkost, budou po tobě chtít mnohonásobnou cenu oproti skutečné a budeš jim to muset dát, jinak se jich nezbavíš!"

Vesnice byla zajímavá tím, že jsme mohli vidět dohromady na jedné straně poušť a na druhé to vypadalo jako úrodná zelená zahrada — jinak jediný hotel, (ten zase byl zajímavý v tom, že půjčoval lyže na ježdění po písku) a kavárna, kde jsem jako normálně byla tam jediná žena.

Začala jsem chápat smysl súry z koránu, kde je psáno: "Bože vzdávám ti dík, žes mne nestvořil ženou!" Bylo mi líto všech těch holek, které se nemůžou s klukem ani jít projít a držet se za ruce.

Byla jsem ráda, že jsem turistka, která může skoro všude, i když to zase vyvolává jiné problémy — příliš mnoho pozornosti ze strany těch mocných tvorů, které Alláh patrně stvořil jen pro radovánky...

Já jsem si vymyslela svoji vlastní súru: "Díky bohu, že nejsem narozená jako žena v téhle společnosti."

Napojili jsme velbloudy, prý když jsou opravdu žízniví, tak dokážou vypít až 180 litrů vody. My jsme vypili nepoměrně míň, dokoupili pár zásob a vraceli se zpátky do Douz, Mustafa plánoval, že pojedeme tentokrát kratší cestou. Začala jsem si pomalu zvykat na monotónnost velbloudího pohybu a jízda už bolela míň, ale patrně od slunce mne začala strašně bolet hlava.