Měla jsem co dělat, abych nespadla.

Byla jsem ráda, že už bylo poledne, doba modlitby a odpočinku...

Kerim se na mne podíval a zavolal na Mustafu, že se musí zastavit na prvním vhodném místě, že se necítím dobře. Začla se mi strašně motat hlava a z velblouda mne Kerim přenesl v náručí, Alain postavil mezitím přístřešek a rozprostřel deku, abych si mohla lehnout do stínu.

Mustafa uvařil čaj a pro mne dal místo cukru sul... brrr!. Čaj se solí byl naprosto nepitný, žaludek se mi obracel naruby. Pod dohledem všech tří mužů se mi ho naštěstí podařilo vypít, aniž bych zvracela, ale rozhodně jsem k tomu neměla daleko.

Na další deku se posadili sami a bavili se spolu, bohužel ve francouzštině, takže jsem jen vnímala jejich hlasy a brzy mě to uspalo. Nechali mne spát a když jsem se probudila, byly čtyři odpoledne, oba beduíni byli u velbloudů, u přístřešku byl jenom Alain a přinesl mi tentokrát normální mintový sladký čaj, protože Mustafa řekl, že mám hodně pit.

Bolí tě ještě hlava?" musela jsem uznat, že nebolí, že asi ta sůl měla něco do sebe, i když to chutnalo příšerně.

"Bylo to divné spát v noci bez tebe" postěžoval si. "A teď nás asi čeká ještě další. Sedl si ke mně na deku, přitáhl si mne k sobě a chtěl mne polibit… ale v tom se už vraceli Kerim i Mustafa a já jsem ani neměla možnost říct Alanovi, jak moc mi chybí on. Oba beduíni byli rádi,  že se už cítím líp. Pochválila jsem Mustafovi jeho léčebnou kúru a zeptala jsem se, proč mne nechali spát, když už je tak pozdě. "Necítila ses dobře a a nám je jedno, jestli se vrátíme dneska nebo zitra." překládal Alain.

Zase jsme jeli přes duny a Kerim mi vysvětloval, že každá větší duna má svoje jméno — tak jako jinde hory. Teď jedeme právě přes Zamlat al Bayda. Zamlat znamená v arabštině dunu.

Pak mne učil v arabštině počítat a říkal mi jednoduché výrazy: Jako že ahoj je "Salut", na — jak se máš? = „ Kafe al kaal“ se odpoví "Sukran el hamdu li-Allah" = děkuji, dobře s boží pomocí. A miláček je "habibti".

Také se mne ptal, co si myslím o islamu. Nemyslela jsem si nic, protože islám mi byl vzdálený jako každé náboženství.

Doma naši byli katolíci a moje nejstarší vzpomínka je na zimu v kostele, dřevěné lavice a Krista nesoucího kříž. Nesnášela jsem ten obraz, děsil mne i ve spaní. Musela jsem tam ale jako malá holčička sedět každou neděli s maminkou a babičkou, pamatuju na tu nekonečnou nudu, kterou se mi podařilo jednou zpestřit, když všichni zpívali něco, co jsem neznala a vůbec se mi to nelíbilo, a myslela jsem si, že znám hezčí písničku a tak jsem hezky nahlas začala zpívat: "Červený šátečku, kolem se toč". Maminka mi zacpala rychle pusu a odvedla mne ven.

Ne, to by asi nepochopil.... Pro něj náboženství bylo příliš důležité, já v něm v té době nic neviděla. Nechápala jsem, proč tráví tolik zbytečného času modlením k něčemu, co možná ani neexistuje. Tak jsem jenom řekla, že o islámu toho vím příliš málo, abych mohla mít vůbec nějaký názor.

Což nakonec v té době byla pravda.