O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Související články
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 1.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 2.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 3.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 4.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 5.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 6.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 7.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 9.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 10.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 11.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 12.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 13.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 14.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 15.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 17.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 18.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 19.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 20.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 21.
- VÁNOČNÍ VZPOMÍNKY YUKONSKÉ ALENKY
Přihlášení
Anketa
ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 16. |
![]() |
![]() |
![]() |
Čtvrtek, 13 srpen 2020 | ||||||
Strana 2 z 2
Přijali jsme poděkovali, pochválili jejich resort a slíbili, že zase přijedeme, rozloučili jsme se, sedli do autíčka a ještě jsme se vrátili několik kilometrů zpátky do oasy Tozeur, kde — jak nám povídali naši němečtí přátelé — je malá zoo. Jsou tam velbloudi, kteří pijí slámkou, cvičení škorpioni a hadi. Byla to napůl zoo a napůl takovej malej cirkus. Byla jsem tím nadšená, i když ti škorpioni... Po cestě zpátky jsme se dostali do písečné bouře. Nikdy dřív jsem si nedovedla nic takového představit. Nebylo vidět ani na krok, Alain vůbec neviděl, kde je silnice. Já taky ne.
"Nezůstaneme tady dokud se to nepřežene?" zeptala jsem se ho. "No jo, ale jak víš kdy se přežene? Dneska, zírá, pozítří? — ne, jedem...". Občas jsme museli vystoupili z auta, abychom se podívali, jestli máme pod nohama ještě silnici… bouře na nás nelítostně házela tuny písku, do očí, do nosu, tváří, dýchat jsme mohli jen přes šátek na obličeji ... a bylo strašné horko, na nahých rukou mi písek vydřel červené skvrny. Najednou jsme jeli ve tmě a nebyla noc....nedovedla jsem si představit, že v tomhle mohou jezdit beduíni na velbloudech. Asi jsou už zvyklí.
Já jsem si však zvykat nehodlala. Písek byl strašně jemnulinkej a vnikal úplně všude po celém těle i skrze oblečení ... Nakonec Alain přece jenom zastavil, že v tomhle se nedá jet, seděli jsme v autě zrovna u oázy Degache. Bylo to u Chot El Jerrid, největšího slaného jezera v Tunisku. Arabové mu říkají Jezero smrti, protože se tady často ztrácely celé karavany. Dneska naštěstí to už není tak zlé, protože jsou tu většinou už silnice, aspoň k těm hlavním osadám. Dřív bylo jen pár lidí, kteří dokázali karavany bezpečně převést přes jezero. Tunisané věří, že je to rodiště boha Poseidona...
Asi po dvou hodinách
se zdálo, že už bouře utichá . Vyrazili jsme dál na cestu. Zastavili jsme se
ještě v jednom obchodě, kde prodávali pouštní růže. Jsou to zkamenělé kytky
všech velikostí a tvarů vytvořené pískem a solí. Než jsme dojeli do Douz nebylo
po bouři ani stopy. Douz je ospalé místo po všechny dny v týdnu, kromě čtvrtka.
”Ve čtvrtek je trh a do Douz brzo ráno přijedou nomádi a prodávají velbloudy,
dobytek, nakupují, vyměňují a je tam prý děsně rušno. Rika se tomu Nomád
market. Kromě toho je tam malé muzeum, které ukazuje život nomádů a různé
rostliny z pouště. Nás nejvíc zajímalo, kde najmout velbloudy; tedy abychom
byli přesní, dromedáry. Velbloudi mají dva hrby, ale v Tunisu nežijí. Dromedáři
mají hrb jen jeden. Courali jsme se bezcílně ulicemi města Douz, což znamená
francouzsky "Dvanáct" (kdysi zde byla dvanáctičlenná vojenská
posádka, opuštěné baráky ještě stojí). Lidé byli velice milí a příjemní,
nepříliš zvyklí na turisty, jeden tmavý muž v bílém vlajícím hábitu nám nabídl
velbloudy k projížďce, že by s námi jel ještě s jedním přítelem. Představil se
nám jako Mustafa a hned se nás ptal, jestli máme kde přespat, že nám půjčí stan
na zahradě. Myslím že se bál, že by nás mohl ulovit někdo jiný a chtěl nás mít
pod kontrolou. Alain s ním dohodnul cenu velice přijatelnou — na dva dny! Pak
jsme šli společně nakoupit potřebné věci, například kvůli strašnému vedru se
opravdu hodí klobouky se širokým okrajem, chrání obličej před přímým sluncem.
Navíc není vidět do obličeje a u žen je to oceňováno jako známka skromnosti.
Mně s ním pustili i do mešity. Další důležitá věc je stříkací láhev s vodou,
děsně zajímavá věcička. Je na baterky a má připojený fén na ochlazování, věřte,
že tam k nezaplacení! O potraviny nám řekl Mustafa, ať se nestaráme, a na
večeři nás pozval domů. Bylo to opravdu zajímavé, předtím jsme byli v muzeu,
kde ukazovali život nomadu... a teď jsme seděli v jejich černém stanu (plst se
vyrábí podomácku z kozích chlupů) a povídali si s nimi. Mustafova žena Zohra,
usměvavá a milá, se spoustou tetování, vařila venku na otevřeném ohni. Mustafa
přinesl nějaké pití v plastikové láhvi a nalil nám každému do hrnku. Bylo to
vynikající, nikdy jsem netušila, jak může být kozí mléko dobře. Pak nám dal
ochutnat ještě kozí sýr, byl trochu kašovitý, ale taky velmi chutný. Zohra
zatím uvařila pro všechny maso v pikantní omáčce s nezbytnou harisou. Zeptala
jsem se, co to je za jídlo a dozvěděla se že "camey" velbloudí maso.
Mustafa přitom mrknul na Alaina a řekl, že po velbloudím mase se nejlíp miluje. Pak nás zavedl na zahradu k našemu stanu pro hosty (všechny jsou jen černé),
uvnitř bylo veškeré pohodlí, postel a velbloudí deky.
"Tak dobrou noc", rozloučil se s nama Mustafa. "Vyrážíme ráno v sedm!" Kolik jsme dlužni?" zeptal se ještě Alain.
Mustafa se usmál. "Milý příteli, nomádi si nenechají platit za něco, co dostali od Boha!"
Alena, Yukon
|
< Předch. | Další > |
---|