 „Nádherný okamžik štěstí“... - takový okamžik v dnešním uspěchaném moderním životě spíše jen zabliká - takové to: "halo, tady jsem, copak mne nevidíš?" a protože je to jen moment a my si ho nevšímáme, je zase rychle pryč. Zamyslela jsem se, ale ono najít takový ten pocit nádherného štěstí je sice zdánlivě jednoduchý úkol, ale opravdu jen zdánlivě. Ale přece jen, našla jsem jeden, takový, kdy se mi napřed srdce zastavilo...
Byl krásný horký loňský spnový den. Synátor měl před dvěma dny osmnáctiny. Aby to bylo ještě trochu slavnostnější, pozvali jsme ho s manželem na dobrou večeři, u něj jak jinak, v podobě chutné pizzy a to na Donauinsel Kopa Kagrana, to jsou lokály venku podél Dunaje, některé plovoucí i na vodě přímo. Nastal večer, již nebylo až takové horko a protože od nás to není daleko, vydali jsme se tam podél vody všichni tři na kolech. (Syn je na kole šílenec, jezdí jak kaskadér a dělá na něm ty nejhroznější vylomeniny, co se jen s kolem provádět dají – i nedají.) Dojeli jsme, sedli si a objednali. Poté synek prohlásil, že je škoda těch 15 minut, než to přinesou, napil se jen rychle limonády, a že se jede ještě 10 minut projet a hned je tu. Asi za 8 minut jsem uslyšla někde v naprosté blízkosti houkat sanitku... Jen mi v duchu tak nějak divně zatrnulo, aby to nebyl ten můj holomek. Za chvíli jsem ji slyšela za velkého houkání odjíždět... Uplynulo 10 minut, 15 minut, číšník přinesl pizzy a kluk nikde. Seriozní číšník pochopil, a že mu tedy tu jeho schová v kuchyni,aby byla teplá, než mladý muž přijede. Nepřijel, ani když už jsme měli snědeno. Muž zapomněl doma mobil a já, jak na potvoru, zaboha jsem si nemohla vzpomenout klukova poslední dvě čísla, abych použila mobilu některého z hostů. A tak jsme zaplatili a uháněli domů. Já už v té době v naprosté nervové krizi a jen jsem při jízdě naříkala, že se mu určitě něco strašného stalo, že ta sanitka byla jistě pro něj atd. Klepala jsem se na tom kole tak, že se dodnes divím, že jsem to nenabourala rovnou do Dunaje. Přijeli jsme domů a mobil, jak jinak, ležel nevyužitě vedle telefonu a na něm několik volání od synka. Klepaly se mi tak ruce, že musel zpátky zavolat muž a já vedle něj jen funěla jak závodní kůň. Když jsem poté slyšela, že mluví osobně s klukem, tak jsem věděla, že je sice zle, ale že žije a definitivně se mi z toho rozklepala kolena. 
Tak, že ani nevím, jak jsem sbalila pár věcí a dostala se s mužem autem do nemocnice. Samozřejmě, synátor se jel projet na kole, skákal po nedalekých schodech, nějak asi sklouzl a slítnul z nich — přímo na hlavu a hned do bezvědomí!
Naštěstí je Donauinsel při hezkém počasí silně frekventovaný sportovci a tak mu někdo ihned mobilem – díky za ně, díky za tenhle vynález — zavolal první pomoc. Odnesla to hlava a ruka — otřesem mozku a zlomeninou ruky. Zachránila ho helma, která to vydržela, jen mírně napraskla a ochrany na rukách, kolenou a hrudi. Když jsem kluka pak viděla, srdnatě jsem zadržela mateřský příliv slz úlevy a doslova ho ohledala jak kočka koťata, kde co ještě všechno má a nemá, která modřina dle mne vypadá podezřele a která nevinně. Rozloučili jsme se a já teprve v autě spustila slzné splavy.
Jestli tohle není štěstí, tak pak už nevím.
Ráno o půl páté zazvonil telefon, strašně jsem se lekla, že volají z nemocnice, že je hůř, či nejhůř, ani jsem nemohla dojít k telefonu. Nenávidím nečekané hovory a vím, proč. Vzal to opět muž. Byl to synek, který se ráno probudil a nemohl pochopit, kde je a co se dělo, nevěděl ani o tom, že jsme ho v nemocnici včera večer navštívili. Tak, tohle byl druhý pocit štěstí, že se nic neděje, že je v pořádku, že to vše sice zapomněl, ale naštěstí jen ten okamžik nehody a ne pár let života, že není nadosmrti invalida atd. Klid jsem stejně měla teprve poté, až ho za tři dny pustili z nemocnice domů. Ano, milá Danielko a vy všichni, tady jsem cítila to opravdové štěstí, ty jeho silné vibrace, přesně takové, na které se nikdy nezapomíná. Pro všechny ostatní jen rada, nenechejte nikdy své ratolesti a koneckonců, ani sebe, jezdit na kolech bez helmy a aspoň nějakých chráničů, nikdy nevíte, co se může stát a mohou jim (nebo vám) s vysokou pravděpodobností zachránit život.
P.S.Na tom kole lítal už asi za dva měsíce znovu a činí tak dodnes, ale helmu si koupil pořádnou, motorkovou a chráničů má, že připomíná brouka Pytlíka.
IVA, Vídeň
|
