Ráno se nám nechtělo moc vstávat, ale nakonec jsme to zvládli už kolem desáté ráno. Dohodli jsme se, že až do konce dovolené nebudeme nic řešit, třeba čas ukáže… Sešli jsme dolů do restaurace a ještě stihli bufet, což znamenalo, že na oběd už rozhodně dneska nemusíme; a koupili jsme v obchodě vedle hotelu dalších pár čokolád a žvýkaček, místo těch, které jsme rozdali dětem v té malé horské vesničce, kde Alain prožil svoji první noc "pod širákem", abychom měli nějakou zásobu.

Jednak pro sebe, jednak eventuálně pro další caparty po cestě... Když jsme se odhlašovali z hotelu, recepční nám vyprávěl o vodopádech nedaleko odsud, na začátku Sahary. Mají tam prý být kromě kaňonu i vodopády.. Podle toho, jak nám to líčil, se muselo jednat o něco velice podobného Niagaře, jenže hodně divočejší a mohutnější. Mělo to být několik kilometrů od osady Chebika, tak Alain ji pracně na mapě vyhledal. On řídil, já navigovala. Naštěstí nebylo moc kde zabloudit. Narazili jsme na první oázu, u které byl nádherný kaňon. Neodolali jsme a šli jsme se podívat kolem.

Objevili jsme staré berberské město, neskutečné jako sen. Proč bylo tohle městečko opuštěno? Později jsme se na to ptali domorodců, ale nikdo už nevěděl, jenom říkali, že to už je dávno…

Ještě tam stálo pár opuštěných domků, ale jinak tam patrně žili jen duchové. Vešli jsme do jednoho z nich, měl ještě dokonce dveře, které zaskřípaly v protestu, když jsme je otevřeli. Duchy asi skřípot vyplašil, protože uvnitř jsme už žádné nenašli.

Domek byl naprosto prázdný, nebylo v něm vůbec nic, jen spousta písku.

Vedle domku rostly datlovníky... nikdy ,jsem neměla ráda datle, co se v Česku prodávají ve slisovaných balíčkách před Vánocemi, ale ta vůně i chuť zdejších datlí mně omámila.

Připadali jsme si jako Adam a Eva v zapovězené zahradě — naprosto osamoceni… žije vůbec ještě někdo na celém světě, nebo jsme už zůstali jenom my dva? A kde je ten archanděl Gabriel s plamenným mečem, aby nás vyhnal z tohoto ráje?

Seděli jsme pod palmou, krmili jsme se navzájem datlema a nepřišel žádnej anděl a dokonce ani žádnej z duchů tohoto údolí.

Jenom jsme přemýšleli, jestli v ráji bylo taky takové horko...  A to nás nakonec donutilo se zvednout z tohoto začarovaného místa a dostat se zpátky k našemu naštěstí klimatizovanému autíčku.

Chebika byla malá vesnička s palmovými stromy. Zajímavá byla opravdu jenom těmi vodopády, tedy já bych je nazvala mini-vodopády, s Niagarou to rozhodně nemělo nic do společného. Přišlo k nám několik mladých místních Berberů a ptali se nás, co si o nich myslíme... Byli tak nadšení a hrdí, že se mají čím pochlubit, že jsme neměli to srdce kazit jim radost a Alan měl spoustu slov obdivu a já přizvukovala.

A nakonec proč by ne, ono opravdu tady na kraji Sahary to neuvěřitelně bylo.

Pochopitelně se nám snažili prodávat datle (dagla) a zdejší polodrahokamy, a Alain mi jeden koupil, jen tak — abych měla na památku.

Jeli jsme se podívat dál po téhle krajině divů, a po obou stranách silnice jsme viděli slaná jezera. Byla to v podstatě dost nezajímavá krajina s vyschlými dotty. Dott je jezero, které má malinko bahnité zelené vody. Sůl usušená sluncem působí dojmem normální rovné silnice a když slunce na ni září a je horko, objevují se faty morgány...