 Ahoj Danielo, posílám do Kudlanky můj nejsilnější životní zážitek štěstí. Není o mně a mé bývalé partnerce, ačkoli v něm sehrála svou podstatnou roli. Naše cesty se totiž před časem rozešly a ačkoli zůstáváme přáteli, to, co na mne zapůsobilo tehdy tak silně, je vlastně jen vzpomínkou na to, jak na svět přišel můj syn. Psal se rok 1997 a očekávali jsme příchod našeho potomka na svět.
Jeho příchod nebyl nechtěný, nebyla však ani nijak plánovaný. Prostě se to stalo. Jako chlap jsem si samozřejmě strašně přál syna, pokračovatele rodu, raubíře, lotříka a raráška. Jsem si dnes plně jist, že ani malá princeznička by nebyla o nic menším zázrakem a klubíčkem štěstí. Myslím, že ačkoli se lidé stále snaží nějak vlastní pomocí určit pohlaví dítěte, je to prostě náhoda s šancí 50 na 50.
Matka mé ženy se v tu dobu zdržovala delší dobu v zahraničí a neustále nás žádala e-mailem, že by ráda byla přítomna všemu dění, abychom na ni ještě pár dní s radostnou událostí počkali. Bylo to jen přání, myslím, že se toto nijak nedá moc ovlivnit... Tou dobrou jsem již druhým měsícem nepozřel ani kapku alkoholu, abych byl jako řidič kdykoli připraven k akci, bude-li třeba. Nakonec tedy přišel den příletu a já jel na letiště. Po návratu jsme si ještě všichni večer poseděli a já přeci jen neodolal malému přípitku na přivítanou. Říkal jsem si, že když se doposud nic nedělo, proč by to mělo být zrovna dnes. Ovšem člověk míní, život s osudem mění. Krátce před půlnocí jsme šli spát.
Probudilo mne světlo v pokoji, něco kolem jedné ráno. Trochu jsem začal zmatkovat a pobíhat po bytě, což patrně mé ženě na klidu nepřidalo. No co, nakonec jsem na "uklidnění" ještě schytal facku, abych se probral a začal fungovat. Mezitím již byla na cestě sanitka. Hodně mne zklamal přístup saniťáků, když mne jako manžela a budoucího otce vykázali ze sanitky ven. Tak jsme s matkou mé ženy pak objednali taxíka a jali se následovat sanitku. Tu noc se již nic dalšího neudálo a já se tedy vrátil kolem 4 ráno domu. Měl jsem zavolat do porodnice kolem sedmé ranní, abych zjistil další stav situace. Poslal jsem ještě omluvný e-mail do zaměstnání, že nepřijdu a šel spát. Ráno jsem ověřoval stav mé ženy v porodnici, ale vše bylo bez nějakých změn. Tak jsem zvažoval, zda budu doma, či nakonec pojedu do práce. Zůstal jsem nakonec doma.
Telefon nakonec nepřišel z porodnice, ale volala matka mé ženy, že pokud chci vážně asistovat u porodu, tak že mám zhruba půl hodiny času, abych se dostal do porodnice. Z představy, že už to je tady, se mi lehce zatočila hlava, ale ovládl jsem to a raději běžel, co mi síly stačily. Doběhl jsem do porodnice a trochu jsem se tam naháněl s přijímací sestrou. Za deset minut už jsem měl na sobě nějaký bílý pláštík a stál na porodním sále. Pohledem jsem zjistil, že je kolem dostatek personálu a že vše patrně dopadne dobře.
Stále jsem cítil , jak se mi podlamují lehce kolena. A zápasil jsem stále s vědomím, že pohled na krev mi nedělá vůbec žádné potěšení. Uvědomoval jsem si, že dám-li na sobě znát nervozitu, budu na sále *** platný — jako psychická podpora. A v tom začala samotná fáze porodu. V ten moment byla všechna nervozita ta tam, úplně jsem zapomněl na nějaké přání ohledně pohlaví dítěte, na obavy z pohledu na krev a podobně. A — pak se stalo něco, na co do smrti nezapomenu: uviděl jsem hlavičku, zádíčka a nožičky a byl jsem v transu. Doktor — jak se to dělává — poplácal prdelku a otočil to úžasné malé klubíčko štěstí bříškem vzhůru. A já, když jsem uviděl ten malý camfourek dole mezi nožičkami, rozplakal jsem se štěstím.
Nedávno jsem třídil fotky, našel tam i ty z porodu (dnes bych je zařadil do kategorie "jen pro silné"), ale jak jsem popsal výše, tenkrát jsem to tak nevnímal.
Tak to byl můj nejsilnější zážitek. Mým největším přáním do budoucna je to zažít ještě jednou… Moc se na to těším, nespěchám, vím že se dočkám. Bude to dar odněkud z neznáma, od té neznámé síly, co je kdesi. Dar lásky...
|
