Vůbec se nám nedařilo jet podle plánu. Když jsme vyjížděli z Kairouanu, bylo už hodně navečer. Opatrný Alain chtěl zůstat na další noc, ale mně se už nechtělo. "A co když nedojedeme k žádnému hotelu?" ptal se zoufale. Vzpomněla jsem si na noci, prospané venku v zimě a mrazu... Ale tady bylo nádherně teploučko. "Vždyť je to kousek...a máme s sebou deku, nemáme?" "Máme, ale jenom jednu." "No tak budeme muset spát spolu pod jednou ... představ si tu hrůzu! Poslouchej, spal jsi vůbec někdy pod širým nebem?"

"A proč bych to měl dělat?"

"Třeba abys viděl měsíc, hvězdy..."

„Ty vidím i tak, a nemusím spát venku!"

Zabolelo mně srdce vědomím, jak jsme každý jiný ... ale ne, není to tím, že jsme jiné národnosti, Lukáš se na tohle díval stejně jako Alain. Celá cesta byla nádherná, sytě zelená, svěží, zavlažovaná země s pastvinami se začala najednou měnit.

"Vjíždíme do Atlasu", řekl mi Alain. „Je tu překrásně, zdá se mi, jako by okolní skály byly opravdu utkané z hedvábí...

Nedalo mi to: "Ráda bych se podívala na nějakou skálu, co myslíš?" říkám Alainovi.

Ten se vyděsil: "Teď? Mon cheri, podívej se na hodinky, měli bychom dojet aspoň do Sbeitly....

"No a co? Máme spát tady nebo někde jinde?"

"Ve Sbeitle je hotel."

"Tady může být taky, ne? Pojď, vezmeme to na tuhle odbočku..."

"Ty jsi blázínek, vždyť už se stmívá!"

Přitulila jsem se k němu a políbila ho. "Že to uděláš kvůli mně? Mně hrozně zajímá, co tam je! Víš, vždycky chci vidět, co je za nejbližším rohem, kopcem, skálou, potokem....Ty ne?"

Jedeme stále víc a víc nahoru a nakonec vjíždíme do malé vesničky přímo pod skalami. Baráky na spadnutí postavené z hlíny, doškové střechy, malá ušpiněná děcka, pole jako troud, zarostlá velikými kaktusy. Zoufalý nedostatek vody, ženy pro ni chodí s amforami na zádech, kolik kilometrů v tom horku..

Amforu drží pásek, který má žena kolem čela. Nejbližší "obchod" tak deset kiláků... Jo romantika, žít takhle týden, tak to slovo vypustím ze slovníku....

Ono vůbec je to s tou romantikou zvláštní, pomyslela jsem si. Když v tom člověk žije, tak za chvíli je to normální a je to jenom tvrdá práce.

Ovčák honí ovce na nejvyšší vrcholek, jen tam roste malinká travička, dole by chcíply hlady.

Lidi jsou velice příjemní a milí, auto připadá místním dětem jako úžasná hračka....

Závidím Alanovi, že se s každým domluví, je to neuvěřitelné, ale snad ani tady neexistuje nikdo, kdo by neuměl francouzsky...

Začínám se cítit méněcenná. Ti lidé mluví samozřejmě a perfektně dvěma řečmi a nikde nestudovali, většina z nich snad nikdy neopustila vesnici. Žárlím.

Ptáme se po hotelu, ale všichni jenom vrtí hlavou. Hotel tady není. Klopím oči před Alainovým vyčítavým pohledem. Najednou k nám přijde žena zahalená do safsari (tak se jmenuje to bílé prostěradlo) a zve nás na večeři. Víme, že kdybychom nešli, tak ji urazíme a to bychom neradi, takže pozvání přijímáme.

Vejdeme do domku, který se neliší moc od toho, co jsme viděli už v Carthagu...

Ohniště venku, několik žen a mužů, asi šest bosých snědých děti.... a k večeři kuskus, tradičně jedený z jedné misy...

K mé radosti mají v téhle rodině lžíce, (aspoň pro návštěvy). Alain dává dětem čokoládu a žvýkačky, které jsme vzali naštěstí s sebou... a děti jsou přešťastné.