Mile nás překvapilo, že jsme tentokrát neměli žádné problémy s ubytováním.

Dokonce ode mne nikdo nevyžadoval ani moje papíry, stačil jim Alainův pás.

V pokoji jsme se napřed osprchovali a šli se podívat na ruiny. Město bylo postaveno už v 1. století n.l. a vybudovali ho Římané. Podle toho taky vypadá, tyhle ruiny by spíše patřily někam na Apeninský poloostrov.

I když je Sbeitla jedno z nejvíc zachovalých míst v Tunisku, o její historii se moc neví. Prošli jsme Antoníne Gateway, věnovaný památce po emperoru Antoniu Piousovi a jeho dvou synech Marcu Aureliovi a Liciovi Verusovi, postavený ve stylu archy triumfu.. Tři chrámy — z nich Jupiterův byl nejlépe zachovalý, u Minervy chyběl strop a Juno vypadal, jako by do něj spadla bomba...

Nejvíc se mi líbily fontány, které sousedily s amfiteátrem, i když voda v nich bohužel nebyla. Amfiteátr sám byl v dost špatném stavu. Tam jsme také prohlídku města ukončili, protože začlo být strašné horko, a my jsme byli unavení ještě ze skal. Šli jsme na večeři, vždyť jsme od snídaně nic nejedli kromě rychlého zastavení na sendwich.

V restauraci jsme si objednali brick a rybu. Alain chtěl už jít nahoru do pokoje. Připadal mi trošku nervózní.

"Alaine, tys mi říkal včera večer, že mi něco řekneš, pamatuješ?"

"Pamatuju, ale nevím jak ti to mám říct.."

"Copak? Zamiloval ses do nějaké krásné Arabky a já se mám odstěhovat?" zeptala jsem se v žertu.

"Ne... to nee, ale vyjde to nastejno....víš, za pár týdnů mi končí rok v Tunise... a Christianovi a Jean-Marcovi ještě dřív. Nikdo jsme ti to nechtěli říct... a vilu už nikdo po nás přebírat nebude."

Na moment se mi zastavilo srdce - nedovedla jsem si představit, že odjede, věděla jsem, že k tomu dojde, ale doufala jsem, že tou dobou už budu pryč taky...

"Nemohu tě tady přece nechat samotnou, monsu. Myslím na to celou dobu, já vím, je to ode mne děsně ošklivé, takhle nám kazit dovolenou... Ale bylo to na mně moc, trápím se už co jsem si to uvědomil, že tady vlastně zůstaneš sama."

"Alane, budeš muset odjet, vždyť se ti už moc stýská po Francii. A co bys tady dělal? Celou dobu se těšíš, až ti to tady skončí“ - zamyslela jsem se.

"Ochočil sis lišku, viď? Ale neboj, lišky přežívají.“

Přežívají, pomyslela jsem si v duchu....ale jak? Co budu dělat bez toho dlouhovlasého něžného kluka, který byl se mnou ve všech mých starostech a problémech? A zase se mi vynořila jedna trampská písnička: Co bude dál, mi nikdo nepoví....

"Měl bych jedno řešení", ozval se do nastalého ticha Alain. "Co kdybys nechala plavat Kanadu a šla se mnou do Francie? Cítím za tebe zodpovědnost, chápeš?“

“Alane, zodpovědnost je málo, aby sis někoho bral ty, a vděčnost málo, abych si někoho brala já..."

"Je nám spolu dobře, ne? Žijeme spolu už tři měsíce a nikdy jsme neměli jedinou hádku..."

"A jak se mám s tebou hádat, když jsi tak děsně milej kluk? Mám tě ráda.."

"Já tebe taky", řekl, a vzal mne do náruče.

"Takže pojedeš se mnou?"

"Dej nám oběma čas miláčku.....kdy máš odjíždět?“

"V polovině listopadu."

Tu noc jsme toho moc nenaspali…

Alena, Yukon

Komentáře (2)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : *deeres* Mohu jenom obdivovat, jak sis dokázala tu svoji anabázi dokonale zapamatovat. Já kdybych měla takhle zmapovat svoje mládí, tak by to vydalo pouze na pár historek, kdy jsem soutěžila o Darwinovu cenu. Když byla dcera malá, tak mne neustále tejrala větou: "Mami, vyprávěj!" A dnes, když náhodou některou z těch příhod slyším z jejích úst, kdy ona si hrozně vymýšlí,tak už sama ani nevím, jak to bylo doopravdy. červenec 26, 2020 11:54 ... : polárka z tr doby si pamatuju pravdu hodne i kdyz zdaleka ne vsechno. Al tohle se proste neda zapomenout, Dodnes to vidiem v zivych obrazkc a citim ty vune a taky ty strasne sny...jen tu franstinu jsem uplne bohuzel zapomela..... červenec 26, 2020 18:48

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující