Naše zásoba bohužel dlouho nevydrží.

Alain už má na klíně asi pětiletou holčičku a na můj klín se sápe její mladší sestřička.

Vyptáváme se dospělých, jak zde žijí v tak primitivních podmínkách, oni nám všechno vysvětlují - o téhle vesnici, a mezi tím obě ušmudlané holčičky naprosto pohodové usínají. Zcela samozřejmé je nám nabízeno, abychom přespali u nich. Alain mi tvrdí, že to můžeme zvládnout ještě do Sbeitly, ale já se nechci vzdát skal a znovu se mi podaří ho uprosit. Vidíme ovšem, že mají sami nedostatek místa a tak požádáme jenom o deku navíc. Jednu dáváme pod sebe a druhou se zakrýváme a uleháme v jejich zahradě.

"Je to tak zlé spát venku?"

Alain mne bere za ruku: "Jsi děsně ztřeštěná, víš to?" Pokrčím rameny, protože nevím, co mu připadne na mne ztřeštěného.

"Už dlouho se chystám ti něco říct, ale necháme to na ráno", objal mne pod dekou Alain.

Ráno nás probudilo sluníčkem a horkem, několik blechatých koček se nám otíralo o deky. Šli jsme se rozloučit se svými hostiteli a museli ještě s nimi posnídat. Zajeli jsme autem až těsně ke skalám, nechali ho tam a vydali se nahoru. Připomnělo mi to trochu Pulčiny.... moje nejmilovanější skály na světě. Výstup byl trošku namáhavější, ale ne o tolik. Hezký dopolední výšlap.... bylo to asi 700 metrů vysoko. Vylezli jsme na vršek a já jsem se začala rozhlížet kolem.

Ovce už tady byly i s ovčákem, který si chtěl moc s námi povídat.

"Alaine, vidíš tamhletu skálu?“

"Vidím, ale už mne nepřesvědčíš", zasmál se. "Už jsem to naprosto pochopil! Žádná další nejbližší skála! Jak slezeme dolů, tak tě nacpu do auta a jedeme do Sbeitly!"

Zaprotestovala jsem, že mu chybí romantika..

"Nechybí, vždyť jsem Francouz.. Copak jsi nečetla pana Dumase? Tam je přece romantiky až dost."

"Miláčku, papír snese všechno, kdo ví jak to všechno bylo!", nedalo mi to ho nepodráždit.

Podíval se na mne ublíženým pohledem a slézáme ze skály. Za hodinku jsme u auta a za chvilku konečně v Sbeitle, neboli jak se běžně tomuto městu říká — Sufetule. Je to starodávné město ztracené v horách Atlasu.

Je zde nádherně modrá obloha, když jsme přijížděli do města, tak jsme viděli z auta stany kočovných berberů a velbloudí karavanu, pomalu se pohybujici směrem k jihu.

Olivovníků je tu stále hodně, ale velké prostory mezi jednotlivými stromy už svědčí o tom, že začíná nedostatek vody.