Po rozloučení s Warenem jsme si sedli do auta a vydali se do Kairouanu. Bylo to k večeru, ale horko bylo pořád.... Olivy se střídaly s pomerančovniky, citróníky a západ slunce byl nádherný... Kairouan je islámské poutní místo, hned čtvrté na světě po Mecce, Medíně a Jerusalemu. a prý, když si pravověrný muslim zajede 7x do Kairouanu, vyrovná se to jedné cestě do Meccy. My jsme ale teď především potřebovali najít hotel, osprchovat se a jít se najíst.

Jenže se ukázalo, že s hotelama to nebude tak jednoduché, v tomhle svatém městě...

Prošli jsme jich aspoň osm, než jsme se mohli ubytovat. Kairouanským muslimům vadilo, že nejsme oddáni a my chtěli, abychom mohli spát v jednom pokoji.. naštěsté v hotelu Amine byli rozumnější a tak jsme se hned nastěhovali, než si to rozmysleli.

Pokoj byl velice hezký, čistý, s veškerým příslušenstvím, vzali jsme ho však jen na jednu noc. protože bychom se rádi zítra dostali do Sbeitly, dalšího města ruins...

"Za chvilku z té historie omdlím". řekla jsem Alainovi. Tak jsme raději šli dolů do restaurace, ale objednali jsme si jenom saláty, já „saláta mechvia“ Alain „saláta tunisiene“. Po tom obědě s Warrenem jsme moc hlad neměli a taky kdo by měl v tom horku...

Po večeři jsme ještě chvilku poseděli s nějakými dalšími Francouzi, kteří bydleli ve stejném hotelu. Byla to příjemná dvojice, jen o něco starší než my. Vypadalo to, že opravdu tenhle hotel sbírá nemanželské páry :- ))), a domluvili jsme se na zítra na snídani a na společné prohlídce města. Noc byla horká, byli jsme vděční za terasu, na které jsme ještě pak s Alainem seděli dlouho po půlnoci při lahvince vína.

Ráno jsme se setkali s našimi novými přáteli, JeanPaulem a Marie-Ann, drobnou hezkou tmavovláskou. Marie-Ann navrhla, abychom si najmuli na prohlídku Kairouvanu průvodce. Přijde nás to levněji, když budeme čtyři. Připadalo nám to jako dobrý nápad. Vyšli jsme z hotelu a úplně nás zahltilo slunce a vedro bylo tak strašné, že mne horký vzduch při nadechování pálil v nosních dírkách. Nedalo se skoro dýchat. Šli jsme kousek po dlažbě, která mne pálila i přes sandálky. Nějaký arabský mladík — asi tak v mém věku — za náma přišel a ptal se jestli nepotřebujeme průvodce.

"Potřebujeme", odpověděl Jean-Paul. "ale zaleží na tom, za kolik!"

Mladík chvíli přemýšlel a pak řekl: "Provedu vás zadarmo, ale stavíte se v obchodě mého otce. Obchoduje s koberci. Nemusíte nic koupit, jenom se podívat ..."

Pochopitelně jsme přijali, i když nám bylo jasné, že něco z nás stejně tatínek vyrazí..."

Jmenuji se Mustafa", představil se náš nový průvodce." Řekli jsme mu svoje jména a podali si ruce.

Naše prohlídka byla vedena pochopitelně ve francouzštině a Alain mi překládal, aspoň co stačil. Někdy musel Mustafu zastavit, protože mluvil příliš rychle, ale Mustafa si brzo uvědomil můj problém a mluvil opravdu pomalu a pořád se díval po mně, zda rozumím.

Zavedl nás prvně do nejslavnější mešity Grand Mosque, kde je nejstarší minaret na světě. "Kairouanu se říká Město stopadesáti mešit -  a první mešity neměly minarety", vysvětlil nám.

Muezinové svolávali věřící z vršku mešity.

Chcete jít dovnitř?"

"A můžeme?" zajímaly jsme se hlavně Marie-Ann a já.

"Můžete, jenom si musíte všichni sundat boty."

S úlevou jsem se zula. To mi připadalo na mešitě momentálně nejpříjemnějšíi....

Vešli jsme dovnitř. "Je tu koberec, který jsme dostali od Saúdské Arábie, je nejnádhernější, jaký si můžete představit".

"A kde je?" zeptala jsem se.Ty hadry, na kterých jsme stáli mi tak úžasně nepřipadaly.

"Tady, je pod těma kobercema, aby se nám nezničil…"

Mustafa nás táhl zase o pár mešit dál a nevynechal snad jedinou. Už jsem byla unavená z vedra a všimla jsem si že Marie-Ann je na tom stejně, ne-li hůře.

Nepamatuju si jména všech těch mešit, většina jich byla stejně pro mne nesrozumitelná..

Pak mne upoutala jedna, do které se šlo přes obchod s koberci, ale i když jsme si to v první chvíli mysleli, nebyl to obchod jeho tatínka. Tahle mešita byla známá pro svoji slavnou studnu, jmenovala se Bi'r Barouta a vázaly se k ní legendy, které mne zajímaly.

Jedna byla o tom, že islámský dobyvatel Uqua bin Nati l-Fihri položil hůlku na zem a začala téct voda.

Druhá verze říká, že voda tam prý už byla, ale Uqua našel zlatý pohár, který ztratil ve studni v Mecce.

To byl pro muslimy důkaz, že mezi Meccou a Kairouanem teče podzemní řeka a ta dělá vodu Bi´r Baroudy svatou.