"Co tady dělá ten velbloud?",  otočila jsem se na Alaina.

Mustafa to zaslechl a pobídl mne, abych se napila z pohárku, který měl velbloud přivázaný na hřbetě.

Ubohé zvíře se zavázanýma očima chodilo dokola a pohánělo jednoduché čerpadlo.

Bylo mi ho líto, z huby mu tekly sliny a vypadal celkově zuboženě. "Muslim, který se napije vody z téhle studně, nemusí do Meccy", vysvětlil Mustafa. Ještě jsme zvládli Mešitu tří dveří a studnu se svatou vodou v mausoleu Sidi Sahbi thé barber, který se proslavil tím, že v kapse stále nosil tři prorokovy vousy.

Souk jsme si ovšem odepřít nedokázali. Miluju arabské souky, to smlouvání a barevnost....

No a ten zdejší opravdu stál za to. Kairouanci vážou překrásné koberce. Mnohé jsou v přírodních vlněných barvách a uprostřed mají květinový vzor.

No jo, ale co s nimi? A kromě toho jsme všichni měli na mysli, že nás čeká ještě tatínek ...

Kromě koberců se nám líbily místní vázy, podnosy, talíře, mísy a výrobky z kůže. Měli tam nádherné střevíčky... A bylo to právě u střevíčků, kde jsem se nějak zakoukala a najednou jsem zjistila, že jsem sama. Bez průvodce a bez Alaina.

Jelikož jsem na ztrácení sama sebe naprosto zvyklá z Česka, nemohlo mně to nějak rozházet. Už v Česku mi tvrdili, že jsem schopna se ztratit v telefonní budce a jednou jsem k narozeninám dostala od Ťapiny jako dárek sadu vlaječek. Bylo na nich napsáno: "K ohni", "Do spacáku". "Domu". "Ke kamarádum","Na záchod" a podobně…

Taky jsem se jednou ztratila ve skalách a kluci nedošli kam měli, protože mně celou noc hledali, naprosto si jistí, že jsem někde spadla.

No. a já si nakonec. utahaná z marného bloudění, rozdělala oheň, rozbalila spacák a klidně usnula.

V noci jsem se probudila zimou a mokrem a zjistila, že jsem si ustlala v zamrzlých bažinách (bylo to v zimě), a díky ohni se pode mnou půda roztávala ...

No, přežila jsem do rána, ale příjemný to nebylo a tou dobou už mne hledala i policie....

Ale teď jsem věděla, že jsou někde na souku, tak proč bych se měla vzrušovat?