Na dovolenou jsme se s Alainem ani moc nechystali, sbalili jsme si každý jen par kousků náhradního oblečení, nakonec - Tunisko je docela malý. Autíčko bylo připravené vždycky, jenom jsem požádala Christiana, aby mi krmil moje koťata, případně ještě nějaké adoptované kočky. Zaběhla jsem ještě na United Nation, řekli mi, že konzul přijede do Tunisu za tři týdny a mám se s ním sejít na kanadské ambasádě. Docela jsem se toho bála, co když mne Kanada nebude chtít přijmout?

Taky mi napsal Michael, přes nějakého kamaráda by byl schopen mi sehnat práci v Missouri, někde v pekárně.

Sám žije ve vedlejším Illinois. Hned jsem mu odepsala omluvu, že jsem se rozhodla jinak. No — snad to dopadne s tou Kanadou dobře!

Půjčila jsem si na cestu od Sylvaina kytaru, nějak jsem si nedovedla představit cestovat bez ní. Chyběla mi celou dobu... Vyjeli jsme brzy ráno, dokud ještě nebylo tolik horko.

Počítali jsme s tím, že Dougga není moc daleko, tak jsem zabalila jenom jednu bagetu a kus sýra, to pro jistotu, a vzala sebou dvě flašky vody. Bylo mi jasné, že za chvíli bude zase horko. Cestu, kterou jsme projížděli, by patrně bylo možné nazvat Tuniské Švýcarsko, aspoň jak já si Švýcarsko tak představuji. Alpské louky, krásná silnice, jenom to neuvěřitelné množství olivových sadů se mi sem nehodilo!

Dougga je město v horách, jsou to vlastně dneska jenom velice zachovalé ruiny. Alainovi to připomnělo Pompeje.

Šli jsme po zachovalých ulicích města a já si uvědomila, že jsou v lepším stavu než ulice v Československu. Divadlo bylo první, kam jsme se šli podívat. Kolem nás všude korintské sloupy, vysoké zdi a kusy kamenů, na nichž byly vytesány nápisy v latině, které jsme nedokázali přečíst. Nahlédla jsem do pokojů, kde se umělci tehdejší doby líčili a připravovali k vystoupení a najednou mi chyběla kytara...

Byli jsme tam sami a já jsem chtěla vědět, jak se asi cítili ti, kdo tu vystupovali? Kytara byla v autě, jen pár metrů, a Alain se nabídl, že pro ni doběhne.

Vrátil se s kytarou a byl to úžasný pocit, když jsem ji v tichu starého římského města ladila. Vzpomněla jsem si na Ťapinu, svojí nerozlučnou kamarádku... Kdysi to byl náš velký společný sen, projet Saharu stopem.

Začala jsen hrát písničku, co jsme často hrávaly, Blacky Joe... "Jo, hej, co je Sahara proti mý strašný zizni....." zaznělo starým amfiteátrem. Úplně jsem se polekala, jak silně. Rozhodně jsem nechtěla dělat produkci pro ostatní turisty, ale už se jich pár sběhlo. Zazpívala jsem ještě jednu písničku, o které jsem věděla, že ji budou všichni znát: "Škoda lásky".

Nemýlila jsem se a vzbudila jsem velký aplaus.

Pak jsem se rozloučila, vzala do ruky kytaru a šli jsme se podívat na další zajímavosti. Jeden pán za námi ještě běžel a moc mi děkoval, prý tuhle písničku slyšel naposledy asi před třiceti lety, když byl v Plzni a že jsem mu udělala velkou radost; a jestli by nás mohl pozvat na oběd. Doba oběda sice právě minula, ale my jsme ho zmeškali, tak jsme souhlasili.

"Jenom hodíme kytaru do auta a jsme zpátky!"

„Nemám se stát potulným zpěvákem?“ zašeptla jsem Alainovi. "Nebyl by to špatnej nápad, budeš nás živit celou dobu? To ušetříme peněz! Ještě aby nám někdo platil hotely, a nebudu peníze vůbec potřebovat!"

„No, to zase asi by moc nešlo, protože těžko by je někdo platil tobě. O sebe bych obavy neměla, i když — na druhé straně máš dlouhý vlasy, třeba budeš mít štěstí a někdo si tě splete.“

"Tak počkej, to si s tebou vyřídím!" zasmál se a políbil mne.

"Tak proti takovému vyřizování nic nemám", vrátila jsem mu pusu.

"Radši pojď, nebo se na ten oběd nedostaneme. Domluvím se s ním, že on zaplatí oběd a já pití, bylo by mi trapné nechat ho platit všechno Jenom, prosím tě, nezapomeň, že chceme dneska dojet ještě do Kairouanu!"