O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Související články
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 1.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 2.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 3.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 4.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 5.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 6.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 7.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 9.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 10.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 11.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 13.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 14.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 15.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 16.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 17.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 18.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 19.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 20.
- ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 21.
- VÁNOČNÍ VZPOMÍNKY YUKONSKÉ ALENKY
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 12. |
|
|
|
| Neděle, 19 červenec 2020 | ||||
Strana 2 z 2
Vrátili jsme se k našemu novému známému a on nás vzal do nedaleké restaurace. Bylo vidět, že se tu vyzná. "Vy už jste tu někdy byl?" zeptala jsem se. "Ano, mockrát. Jsem v Tunisu služebně, pracují dál na jihu, až dole - na Sahaře. Je to zakázané pásmo, od té doby, co se nepohodli s Libyí. Promiňte, ale ani jsem se nepředstavil — Waren Johnston z Ohia", a s úsměvem nám podal ruku. Alain nás představil oba taky, i když u mého příjmení zaváhal, a nakonec to vyřešil jenom Alenou.
Posadili jsme se ke stolu, přinesli nám bagetu s harisou (harisa je ostrá tuniská omáčka, používá se absolutně ke všemu a ve všem) a pak jsme si objednali jídlo a pití. Byla jsem hrozně zvědavá,a než nám jídlo přinesli, začala jsem se vyptávat: "Vy jste byl v Plzni?" "Ano, to už je dlouho, ale ta písnička se nedá zapomenout — tenkrát jsme si na ní udělali vlastní slova: „Roll out the barrel..“ - dnes se hraje všude a spousta Američanů ani neví, odkud jsme si jí tenkrát přivezli.... Vy jste Češi?" "Jenom já, Alain je Francouz. Já jsem z Brna. Vy jste byl v Plzni za druhé světové války?" "Byl a moc se mi tam líbilo, krásná země ... dobré pivo.... krásný holky. Všichni lidi se tam smáli a byli tak milí – prostě, co si člověk může přát víc, když je mu dvacet? České pivo asi znají všude… Pro mne znamená ještě daleko víc, já tam osvobozoval právě ten pivovar – to je nádherná vzpomínka navždycky!"
Přinesli nám jídlo a my jsme dál hovořili mezi sousty, byli jsme navzájem rádi, že jsme se setkali. Moc nás zajímalo místo, kde pracuje. "Jmenuje se to Borj el-Khadra, dělám tam instruktora, je to až úplně na hranicích s Libyí a Alžírem, není tam vůbec nic, jenom horko a miny." "Miny?" "Ano, je to zaminované vojenské pásmo, taky se tam smí jenom na zvláštní povolení, ale kdo by tam jezdil, je to opravdu jenom další kus pouště." "A kdybychom tam přece chtěli, kde dostaneme permit? Dá se někde sehnat?" vyzvídala jsem. Lákalo mne dostat se někam, kam se nesmí, to byl můj problém odjakživa.
"Povolení vám mohu vystavit já, kdybyste mne chtěli navštívit“, usmál se. "ale jen i s kytarou. Až půjdeme odsud, tak se stavíme u mne v autě a já vám to napíšu. Jak dlouho se ještě tady zdržíte?“ "Chtěli bychom odjet dneska, počítali jsme, že se dostaneme do Kairouanu, ale ještě jsme neviděli všechny zdejší ruiny, tak nevíme", ozval se Alain. "Já jedu na opačnou stranu, a v Tunisu jsem za chvilku, takže za hodinku bychom mohli jít a stihneme ještě všechno. Neřekli jste mi totiž ještě nic o sobě a to bych vám neodpustil!"
Můj příběh ho pochopitelně velice zaujal, jenom vzdychl, že teda to osvobozování nebylo vlastně k ničemu. "Jo, generál Paton chtěl tenkrát táhnout dál na východ a nezastavit dřív než v Moskvě, ale vrchní velení bylo proti ... prý dohody a tak... mohlo to ušetřit spoustu nepříjemností, ale už tehdá v tom byla politika.. .a opravdu nechcete do Států? Mohl bych vám možná nějak pomoct." „Rozhodla jsem se pro Kanadu, tak už to tak nechám", a vysvětlila jsem mu svoje důvody, on mi dal za pravdu, i když bylo vidět, že ne docela se vším souhlasí.
Vyšli jsme z restaurace a šli na prohlídku ruin s Warenem jako průvodcem;. Vyšli jsme na hlavní třídu města. „Tomuhle se říká "cardo maximus“. Tady jezdili Římané ve svých chariotech, byla to krásná doba, kdy ještě neznali auta a jezdilo se jenom s koňma! Proto se tady často stavuji, když jedu na sever, mám hrozně rád řeckou historii. Nedokázal bych kolem projet jenom tak. Vidite tenhle dům? Je největší z celého města. Můžeme se podívat dovnitř. Bývával to za svých slavných časů nevěstinec. A tahle ulice vede k Capitolu a k fórům. Ano, k fórům, protože fóra jsou tady dvě. Jedno bylo zamýšlené pro obchodníky, druhé pro umělce. Támhle najdeme chrámy Jupitera, Minervy a Mercura. A nežili tu tenkrát jenom Římané, ale taky Berbeři…“
Prohlíželi jsme město duchů a uvědomili jsme si, že to všechno je už dávná minulost. Došli jsme k Warenovu autu. Z kufříku na zadním sedadle vytáhl formulář s předtištěnou hlavičkou: Colonel Waren Johnston ... U. S. Army — Special Forces ... vyplnil naše jména a jako důvod uvedl: soukromá návštěva.
"Tak hodně štěstí, a pokud si to ještě nerozmyslíte, tak nashledanou, budu se těšit!"
Alena, Yukon
|
||||
| < Předch. | Další > |
|---|
