Na pláži jsem ráno našla šest koťat, vyzáblých a opuštěných. Patrně jejich mámu něco zabilo. Několik z nich už nebylo možno zachránit, i když jsem je vzala domů a snažila se je nakrmit. Dala jsem do mističky mléko, namočila do něj malíček a po kapkách nechala každému skapávat mlíčko do těch minitlamiček, ale přesto mi umíraly přímo v rukou.

Nikdy jsem neviděla něco tak patetického. Nakonec se mi podařilo zachránit dvě. Jedno bylo naprosto v pořádku, ale u druhého jsem si uvědomovala, že má stále problémy se žaludkem. Jak se najedlo trošku víc, hned začalo zvracet. Přidala jsem je k těm kočkám, co jsem už doma živila, jen s tou výjimkou, že tohle byla MOJE koťata.

Kočky jsou v arabských zemích strašně ubohá zvířata. Nezabíjejí je po narození, takže kočičí populace se stále nekotrolovaně rozrůstá, ale taky se o ně nikdo nestará. Tyhle kočičí dětičky měly navíc smůlu, že jim umřela máma; nemyslím, že by je opustila, opouštění dětí je lidskou výsadou...

Jean-Marc přivedl domů návštěvu, která mne velice udivila. Dvě arabské divky.. Jmenovaly se Saida a Hedia. Saida je velice populární jméno a tahle Saida byla opravdu překrásná holka. Hedia byla obyčejnější, ale měla v sobě víc života a navíc, její angličtina byla opět lepší než moje.

Vůbec tyhle holky mi nepřipadaly jako typické Arabky. Vlastně z toho, co dělaly, jsem zůstávala vyděšená i já.

S Hediou jsem se setkala potom ještě mockrát. Často jsem byla i u ní doma a její maminka, dva bratři a čtyři sestry, byli velice příjemní lidé. Tatínka neměli, toho zastupoval nejstarší bratr. Od ní jsem se dozvěděla, že později, když jsme s Alainem odjeli na dovolenou, dělala se u nás velká party, na které se několik holek snažilo jen o jedno - připravit Christiana o poctivost. Bránil se, chudák, zuby nehty a nakonec je naprosto překvapil, podařilo se mu totiž utéct… Po ulici se ho přece jen neodvážily honit, ale Christian se tu noc už bál vrátit domu.. Pro ně to byla legrace, ale on byl čerstvě vystudovaný kněz ...