 Ahoj Kudlanko, konečně jsem se dostala k napsání svého okamžiku největšího štěstí…Bylo jich v mém životě víc, ale v paměti mi utkvěly dva. První se týká mých prvních prázdnin po revoluci, když jsme s rodiči jeli v červnu roku 1990 do Norska. Tam jsem si s pomocí jednoho spolužáka totiž zařídila brigádu na česání třešní a sbírání jahod. Moji rodiče řekli, že je to sice príma nápad, ale že mě tam musí dovézt sami (naší starou škodovkou).
Zařizování bylo zdlouhavé (ještě jsme potřebovali víza, navíc se v Německu ten víkend sjednocovala měna, takže jsme měli oboje marky…).
Vyjeli jsme v noci z Prahy a přes Drážďany a Berlín jsme mířili na sever, na trajekt do Švédska. Cestou jsme na dálnici v Německu píchli. Byla tma, začalo pršet, kolem jezdily hrozně rychle náklaďáky a naše autíčko se nárazy větru celé otřásalo. Myslela jsem, že se budeme muset vrátit domů. Můj táta ale zachoval klid a pneumatiku vyměnil. Nakonec jsme se šťastně dostali do správného přístavu a čekali na nalodění. Do té doby jsem tak velkou loď nikdy neviděla; auta jezdila do různých pater po speciálních lávkách. 
Vylezla jsem z auta, že si to vyfotím, a jak jsem tam stála a fotila onu krásnou loď, která na nás čekala, tak jsem najednou přímo fyzicky cítila, že jsem svobodná! Že teď můžu jet kam chci a kdy chci, že mě čeká krásný život a že mám před sebou otevřenou cestu. Že už mi žádní komunisti nemůžou nedat devizový příslib. Ten pocit svobody byl prostě nádherný…
Celá brigáda byla nádherná, krajina, lidi i cesta zpátky (jela jsem sama vlakem přes Švédsko a Německo, na našich hranicích byla protivná celnice a vůbec se jí nelíbilo, že si vezu jen špinavé oblečení a borové šišky :-)), ale ten pocit štěstí v přístavu — ten byl nejsilnější.
Druhý — ten jsem zažila úplně nedávno.
Ležela jsem v posteli a manžel vedle mě pochrupoval. Měla jsem v té chvíli skutečně pocit ohromného štěstí, že tam je, a že je jaký je. Že jsme se potkali a jsme spolu.
EVA
|
