 Tenhle rok je tak nějak „nalevačku“, nezdá se vám? Prožívat ho jako deváťák zatím vůbec nebylo snadný. Jo, asi si řeknete, že v mým věku nemůžu mít ještě žádný skutečný problémy, ale ten debilní Covid-19 mi docela zkazil náladu. Jsem úplně obyčejnej 16 letej kluk, kterej má rád muziku a svoje kámošky a kámoše. S malejma výhradama mám rád i školu. Fakt, nevadí mi do ní chodit, teda občas mi vadí šprtat něco, o čem si myslim, že nikdy v životě nebudu potřebovat, ale co už. Když nám v březnu ve
škole oznámili, že zavíraj, měl jsem i radost. Kdo by nebral volno. Jenže to
jsem ještě netušil, že se to volno protáhne na tak dlouho.
A že kromě školy
budu mít zakázaný i všechno ostatní. Muzika - nic. Nejlepší kámoš taky nic,
protože má rodiče ve věku mých prarodičů a prostě se báli, aby náhodou něco
nepřitáh´ domů, takže nesměl ani na krok. Jako jo, existuje net a časem jsme
naše konverzace dovedli k dokonalosti, kdy nás u kompů sedělo třeba 15 a
bavili jsme se, jako bychom stáli vedle sebe.
Jenže to prostě není vono.
Když jsem se předtím takhle s někým bavil a matka hudrala, proč se radši
nesejdem´osobně, nechápal jsem. Teď už chápu.
Další, co mě štvalo, byly ty děsný úkoly
v online škole. Psát esej na téma: „Co mi Covid-19 dal a vzal“, mi přišlo
skoro úchylný a psát pracovní postup na cokoliv, co dělám, když jsem měl tolik
času, taky. Nějak jsem to nadrásal, naštěstí jsem měl docela prima učitelky.
Pracovní postup na to, že se
doma válim, protože oba rodiče doma na home office a fakt nebylo do čeho
píchnout? Jako vážně? Co mi tohle období
vzalo, je docela jasný všem, co se někdy loučili v jakýkoliv škole. My se
rozloučit pořádně nemohli. A co mi to
dalo? Leda stres z toho, že jsem nemoh´ chodit na přípravku na přijímačky
a vlastně ani nevěděl, kdy je budu dělat.
Moje máti roky počítala
s tím, že tu mou muziku budu i dál studovat.
Já vlastně taky, ale na
druhou stranu, dělám to 10 let a hraju v orchestru i v symfonickým
kvartetu. Kdybych si náhodou vyrazil přední zuby, tak budu poměrně v háji,
takže jsem se rozhod´, že bych měl mít nějakou pojistku, co by-kdyby. Ale protože pořád nevím, co bych vlastně měl
dělat, podal jsem si přihlášky na gympl s rozšířenejma jazykama a na
ekonomku.
Po gymplu můžu jít kamkoliv
a specializace „prachy“ se taky může hodit.
Takže jsem místo vyplňování dětinskejch
křížovek, kterejma se nám naše zeměpisářka snažila ukrátit dlouhou chvíli, sám
doma šprtal matiku. S češtinou jsem se nezdržoval, tu mám v malíku. (Pokud
se vám zdá, že píšu nespisovně, tak vás ujišťuju, že jo, a naprosto záměrně.) 
Jeden z prvních okamžiků štěstí jsem
prožil, když jsem se konečně dověděl, kdy ty zkoušky budu dělat. Trochu mě
iritovalo, že budu mít jen jeden pokus, ale budou ho mít i všichni ostatní. A
tak jsem se tři dny před přestal šprtat a jel za kámošem, kterej se na zákazy
rodičů vykašlal a prostě byl se mnou. Další den jsem strávil s kámoškou u
ní doma a poslední s mámou a litrama coly a chipsama a Netflixem. U Sex
Education jsem na nějaký přijímačky dokonale zapomněl.
V pondělí jsem prostě šel a nějak to
napsal. Hned po té jsem měl pocit, že jsem král světa a povedlo se mi to fakt
dobře. Jenže matka i otec už šli do práce a já byl najednou doma sám a začalo
mi šrotovat, že jsem možná i ledacos pos… zkazil.
Byly to nervy. Vůbec jsem si
do tý doby nepřipouštěl, že by mi to mohlo i nevyjít.
Jenže vono to vyšlo. Vyšlo to na obou školách
a já jsem snad poprvý v životě zažil pocit neskutečnýho štěstí, že jsem
něco podstatnýho zvládnul sám za sebe. Že jsem to dal. Že jsem to dal dokonce
natolik dobře, že pětka pro mě bude nejspíš nejšťastnější číslo hodně dlouho.
Bejt ze všech těch
vrstevníků pátej na nejprestižnějším gymplu v našem krajským městě - totiž
vůbec není špatnej pocit. A to jsem neměl žádný body navíc za olympiády,
protože jsem místo toho dělal tu muziku. Takže jsem šťastnej a tyhle prázdniny si fakt
zasloužim. Třešničkou na dortu už bylo jen závěrečný vysvědčení, na kterým už
vůbec nezáleželo, a přesto mi ty samý jedna udělaly radost.
Létu zdar, Honza
|
