Milé Kudlanky, nedá mi to, abych svůj příspěvek nezačala citátem z poměrně staré písničky: „ Je tisíc pátků, nemnoho jar, však dnů, kdy svítá o trochu dřív, těch je jen pár“. Vždy jsem tomu textu rozuměla tak, že jde o dny, kdy nemůžeme dospat, protože nás něco čeká – maturita, státnice, svatba, cesta na dovolenou a podobně. Na něco se těšíme, něčeho se obáváme. Průběh akce jako šťastný většinou neprožíváme, protože studium na zkoušky velká zábava není, na svatbě můžete čelit trapasům a problémům s příbuznými, dovolená se nemusí vydařit kvůli počasí.

Poté, co jsem přežila nemoc, kterou jsem přežít vůbec nemusela, se dokážu radovat z maličkostí, nebo alespoň z toho, co by jinému jako maličkost připadala.

Rozhodla jsem se nehledat největší šťastný okamžik, ale pokusím se vám popsat moji víkendovou radost, tedy zážitek velmi čerstvý.

Vyjížďka na Severomoravskou chatu.

Musím ale začít trochu v minulosti, a napsat nejprve o loňském podzimu, kdy jsme také k tomuto cíli koňmo jeli.

Měla to být vyjížďka cca na 30 km, tedy ještě mnou, v mém věku a fyzické zdatnosti (která není nijak veliká), zvládnutelná. Bohužel jsme nejeli nejkratší trasou, ale jinudy a tak jen cesta tam znamenala 20 km v sedle.

Dali jsme si oběd a vraceli se odpoledne zpátky. Možná bych to se zatnutými zuby dala i tak, ale začala mne trápit křeč v noze, což je na koni problém. Kompenzovat toto sedem znamenalo urychlit únavu celého těla, respektive po ujetí asi dvou třetin zpáteční cesty jsem dospěla do fáze, kdy jsem se začala bát.

Otlučenému zadku se dá pomoci pružením v kolenou a kotnících, ale nohama se současně v sedle držíte – a když už mě bolel každý krok koně, obávala jsem se, že cokoliv nečekaného, co jinak v pohodě vysedím, tedy klopýtnutí koně, poskočení, uskočení apod. skončí mým pádem na zem. A tak jsem sesedla, jiné rozumné řešení jsem neviděla, a v podstatě došla pěšky – což kupodivu tělu vadilo méně než setrvat v sedle.

Pak jsem se dvakrát svezla na koni na kratších vyjížďkách, potom jsem dlouho marodila a nakonec ježdění přerušil koronavirus.

Tak se stalo, že jsem na koně půl roku nesedla.

Pauzu přerušilo pozvání – pojeď s námi o víkendu na Severomoravskou chatu!

Mít rozum, tak bych měla říct ne, nepojedu.

Jenže mě bude příští rok 60, a vím, že lepší už to nikdy nebude, musím - ano doslova musím - využívat příležitostí, které jsou nyní, protože za rok, za dva nebude líp, ale hůř.

A taky mám ráda výzvy.

Tak jsem řekla, že pojedu, ale dost se mi ulevilo, že tentokrát to bude dvoudenní akce – na chatě přespíme.

Budeš mít Corwina, uvítali mne na ranči. Jejda, na tom jsem ještě nejela – opět se mi vrátily obavy. Byly zbytečné, na Corwinovi se mi jelo dobře. Tak skvěle, že bych na něm ráda jela i jindy.

A teď tedy k tomu pocitu štěstí.

Mám ráda koně, takže samotná jízda někde dokola na louce je fajn.

Jet krásnou krajinou je daleko lepší, jsem fanda turistiky, ale moje kolena už nesnášejí sestup z kopců, takže moc do hor už nechodím...

Nechat tu dřinu na koňovi je mnohem lepší řešení :- ))).