Kluci přes den pracovali, aspoň se to práci snažili nazývat. Do práce jezdili na devátou a v jednu už byli zase zpátky. Vždycky jsem z balkonu hlídala, kdy se vrátí Alain, abych mu běžela naproti a skočila mu do náruče. Těch pár hodin někdy bylo příliš mnoho... Toulala jsem se po pláži, seděla pod palmama vedle vily, zpívala si své trampské písničky, divala se na modré moře a vlny na něm... Kluci mi navrhli, že když nemám co dělat, mohu jim vařit. Myslím, že to bylo velice fér za to, že mě živili a poskytovali mi ubytování.

ALE — já se o vaření nikdy nezajímala, takže jsem jenom kývla, že ano, že pochopitelně, a pokusila si vymyslet aspoň něco, než napíšu urgentní dopis mámě, aby mi poslala nějaké svoje recepty!

Víte, jak by mi bylo trapné přiznat pravdu?

Byla jsem překvapena ekonomičnosti, s jakou zásadně nic nevyhazovali, dokonce tvrdej chleba (teda věkem tvrdej) namočili pečlivě do vody, zabalili do alobalu a v troubě znovu rozpekli.

Přesto k nám obden chodila uklízečka, která myla nádobí a prostě se starala o celou vilu. Ženská pracovní síla byla velice levná.

Navrhovala jsem klukům, že se ujmu sama Leiliných prácí, ale nikdo s tím nesouhlasil, a tak Leila zůstala až do konce.

Nejoblíbenější české jídlo byl pro všechny bramborový guláš. Takové levné věci dohromady a je to tak dobré. JeanMark většinou dělal francouzská jídla, která mně osobně moc nenadchla. Kishe, cibulovou polévku, no a všechny ty potvory z moře. Další problém jsem měla se žehlením… Alain mi podal svoji košili a požádal, jestli bych mu ji mohla vyžehlit!

Vyžehlit pánskou košili! Strávila jsem nad tím celej jeden zoufalej den... kolikrát jsem tu košili proklela, kolikrát ji hodila do kouta na zem, ale musela jsem.

Nedokázala bych říct, že takovou obyčejnou věc neumím.

Večer jsem Alainovi podala docela samozřejmě perfektně vyžehlenou košili.

Našla jsem dopis z jednoho mého dne, který jsem posílala svoji přítelkyni do Česka. Vděčím jí za to, že aspoň něco mi z té doby zůstalo.

Svojí mamince jsem psala dopisy každý týden, ale jsou pryč; když jsem odjížděla z Tunisu, tak máma chtěla udělat definitivní tečku za mou emigrací a všechny moje dopisy spálila.

Pro mne to je neuvěřitelná škoda, nevím, jestli si představovala, že tím vymaže minulost.

Teď už je po klidu, alespoň částečně. JeanMarc šel vařit večeři, pohodiv svého Balzaca; dneska vaříme po francouzsku. Alain se teď rozhodl něco spravovat, nevím co, ale dělá to hluk, což je nepříjemné. Půjdu se podívat, co JeanMark dneška hodlá vařit. Ono totiž ty moje přátele nechat o samotě, znamená taky najít v kuchyni pár velikých ošklivých slimáků, jako třeba dneska, takže se obávám, že to bude dnešní večeře... Saida a Jackie jsou momentálně na pár dní vzdáleni, tak jsme jen malinkatá rodina. Uvidíme, jak Alain zvládne to opravování (není to štěstí mít doma elektroinženýry?), ale přesto nám proud jede na 210 V, takže svítíme jenom napůl. Ještě že už díkybohu svítíme, posledních pár dní nám nešel proud vůbec.. Je pořád strašně horko, i v noci..

Pokračuji další den, datum nevím, ale brzy bude asi září, i když tady to tak nevypadá.