Dnes je zase 30 — 35 stupňů tepla, sluníčko svítí jako blázen a já jsem sama doma. Dneska se mi nechce ani k moři. Tak ležím na balkoně a za chvíli půjdu pod sprchu.

Jak jsme byli minulý týden s Alainem nakupovat, tak ke mně přišel nějakej obchodník a začal mi vnucovat langusty. Dokonce donesl košík a jednu pěkně velkou mi strkal až před obličej. Nezařvala jsem, ale zbledla a couvla. Bylo to poprvé v životě, co jsem něco tak ohavného viděla! Alaina to pochopitelně velice pobavilo a jednu tu strašlivou věc dokonce koupil! A ono to nechutnalo tak hrozně, jak to vypadalo…

Každý den k nám chodí podomní obchodníci a nosí škeble a ryby a já nevím co ještě. Posledně to byli takoví divní tvorové, mořští ježci, byli kulatí a kolem celého těla měli ostny. Obdivovala jsem toho kluka, co je loupal, muselo to dost bolet, zvlášť když jich dělal tolik. Rozřežou se nožem vejpůl a vnitřek se jí. Jsou to taková červená droboulinká zrníčka, která se pokapou citronem.

Nemohu to jíst - onehdy se to začalo už rozřízlé hýbat a pohybovat ostnama. Od té doby se na ně ani nedívám, ale kluci je mají moc rádi. Mají rádi i škeble a všechny ty další potvory. Jsou to prostě Francouzi, já jsem ani nevěděla, jak se škeble jí.

Zatím tedy zůstávám tady, lenoším, koukám na moře, čtu, učím se francouzsky (denně jednu lekci byl původní úmysl), ale jak to teď vidím, v tom horku bude to tak jedna lekce týdně! Chodím po terase a donekonečna si říkám francouzské "R" a nosovky. Co zní tak krásně z úst Alaina, to není zdaleka tak hezké v mém podání. Kluci občas vezmou učebnici a opraví mne nebo mi předčítají text.

Teď jsem si říkala, že bych měla něco uvařit, ale co? Když doma nic není? A nakupovat chodím jenom to, co vidím. S nikým se nedomluvím. Většinou chodí nakupovat se mnou Alain. Jednou šel se mnou stydlivý Christian, ale málem mne nechal opuštěnou v půli ulice a to šel metr ode mne a tvářil se, že ke mně nepatří. A už nikdy jsem ho na nákup nevytáhla.

Občas jedeme na večeři do Carthage-Salammbo, kde bydlí Saida. Vyrostla v neuvěřitelných podmínkách! Žije jich 15 lidí ve dvou místnostech bez oken, spí na rohožích na zemi, místo dveří hadry. V létě spí všichni venku. Tedy, ani se nedivím, v tom horku a vaří se na otevřeném ohni za pečlivého dozoru mnoha koček a jednoho berana.

Babička, malebná Arabka v šatech, které nosí Berberky z jihu, nemůže skoro vůbec chodit. Většinu dne prosedí se zkříženýma nohama u ohniště a má je od takového sezení naprosto zdeformované.

Saidin bratr nás vždycky s velkou radostí vítá a ženy připravují kuskus, tradiční arabské jídlo. Klukům to nějak nevadí, ale já vidím jeho špinavé ruce zabořené do mísy, ze které máme všichni jíst (talíře a lžíce nemají) a nedělá mi to moc dobře. Většinou se vymlouvám, že kuskus (speciálně upravená krupice s beraním masem) je příliš těžký na můj žaludek. Všichni jedí rukama a jako lžíci si pomáhají chlebem.

JeanMarc a Christian odjíždí na dovolenou domů do Francie, takže zůstaneme sami s Alainem. Ne že by mi kluci vadili, ale bude to tak stejně hezčí. Ještě neví, na kdy budou mít letenku. Alain zůstává se mnou, říká že se můžeme trošku podívat autíčkem po Tunise...

Jenže – pak najednou přišel dopis, který mne úplně vykolejil z normálního života. Začínal Hamletovými slovy:

Být či nebýt .... 

Alena, Yukon

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující