 Mám
problém s úklidem. Jakože mám strašně ráda pořádek. Miluju naklizeno. Miluju
šuplíčky, kde jsou věci srovnaný podle barev nebo velikosti nebo důležitosti nebo
podle jakéhokoli řádu. Miluju řád. Když se zapřu, jsem schopna ho i stvořit.
Čeho ale nejsem schopná, je ho udržet dýl jak tejden. V bordelu se cítím
strašně. Ale lenost je u mě naprosto dominující vlastnost.
Žiju
v neustálým napětí mezi tím co bych chtěla a tím co mám. Pořádek - bordel =
diskrepance - napětí - frustrace.
Když
jsem v životě párkrát s někým bydlela, bylo to jiný. Obvykle všechno po všech
uklízím. Jak jsem sama, neuklízím vůbec nic ani po sobě.
Proto
mi přišlo hrozně vhod, že ke mně domů o víkendu začali chodit žáci na hodiny.
Jedna z mála situací, kdy se přinutím k úklidu, je totiž návštěva. Říkala
jsem si bezva, v sobotu dopoledne naleštím bejvák a budu mít na tejden
vystaráno a hlavně, bude to pravidelný, už se nikdy nestane, že bych žila v
bordelu.
Tak
jo. Jenže to bych nesměla bejt tak chytrá, že jo. Přečůrala jsem totiž sama
sebe. Největší tíha úklidu u mě leží v roztřídění různých hromad a hromádek
věcí a jejich distribuce na správná místa.
V
sobotu dopoledne se spí, že jo. Pak se něco chvíli vaří a čas vyhrazený na
generální úklid se najednou scvrknul na 30 minut. Takže co udělá vynalézavá
žena? Sebere všechny hromádky a nakope je do jedinýho pokoje, kam návštěvy
nechodí. Do ložnice.
Výsledek?
Jako mám sice furt čistý umyvadlo a záchod, taky mám vyluxováno. Ale do ložnice
už pár dní nemůžu otevřít dveře. Asi šotek nějakej... A taky mi strašně ubylo
věcí....
Mimochodem,
víte, že existuje takovej blog, na kterým se paní zabývá jen úklidem? Každý den
u ní má svojí speciální uklízecí náplň. Každý týden má svůj plán zónového
úklidu. Pondělí ložnice, úterý kuchyň ... atd. Dále tam jsou rozplánované i
všechny další činnosti potřebné pro chod domácnosti: jako složenky, plánování
jídelníčku - z toho se mi udělala kopřivka - žehlení, zahrada...
Přesně rozplánované jsou i činnosti, které neděláte každý týden, jako například
povlékaní peřin nebo čištění oken. Nemusím vám říkat, v jakým šoku jsem byla,
když jsem tenhle blog poprvé objevila. Protože já čistím okna prostě když není
vidět ven a ještě jen v případě, že mě nenapadne nic lepšího, co bych mohla
dělat a cítím se dostatečně fyzicky zdatná.
Vyjde
to tak 1x za rok.
V životě nikdy jsem podle toho nic neudělala, ale strašně ráda to čtu. Přečtěte
si třeba podzimní plán - 8 týdnů do Vánoc. Nebudete litovat. Já jsem propadla
naprosté extázi při vstřebávání pojmu čistící sada na zimní boty. Došlo mi
totiž, že paní musí mít čistí sadu taky na jarní, letní a podzimní boty. To
máme celkem čtyři sady. Nekontrolovatelnému záchvatu smíchu jsem propadla při čtení
týhle věty:
-
stále pokračujeme v nákupech a
objednávkách dárků. Každou přijatou a obstaranou položku odškrtáváme v tabulce,
kterou jsme si vytiskli už před dvěma týdny v tomto dílu.
Vybavila
jsem si sama sebe, jak jsem loni, 24. 12. dopoledne, rvala v jednom obchodě
nějaký paní z ruky poslední kašmírovej svetr.
Paní
je prostě geniální. Nedělám si prdel. Fakt se hluboce skláním před někým, kdo
je schopen si takhle brutálně dokonale zorganizovat život. Pro nás
improvizátory naprosto nedostižné.
Jmenuje
se to Terapie domova. Nejlíp se to bude číst s hrnkem horký čokolády v posteli.
Jestli se teda, na rozdíl ode mě, dostanete do ložnice.
L. Y. A.,
vaše neohrožená
žena
|
