V pátek jsem šla znovu na emigrák; ředitel emigráku, doktor Ibrahim, byl starší pán a nějak moc radost ze mne neprojevoval. Řekl mi, že jsem první emigrantka, co tu je z Československa, že tu jednou byli dva Rusi - ovšem to už je dávno... Teď jsou tu prý většinou uprchlíci z Angoly. Dal mi telefon na sebe do nemocnice. Jinak se zdá, že nic víc pro mne momentálně udělat nemůže. Musím prostě čekat... Moji Alžířani se mezitím chystali k odjezdu.

Měli o mne obavy: "Víš to určitě, že jsi tady v bezpečí?, ptal se mne jeden z nich, Mustafa.

„Já si vzpomínám, že k nám kdysi přijeli taky nějací tři Češi a že je Alžír vrátil zpátky... Jak jsi na tom v Tunisu?"

”Mustafo," zasmála jsem se, "přece každý musí vědět, že Alžír je komunistickej! Co je to proboha napadlo?"

"A Tunis?"

"Nevím, ale zatím to vypadá, že mne nikdo nevyhazuje..."  - a sama sobě jsem honem podržela palečky.

Alžířani odjeli.

Bude mi tu bez nich smutno. Ale život je o setkávání a loučení... Abych si spravila náladu, šla jsem se podívat do muzea v Bardo, kousek od university. Mají tam největší sbírku fresek na světě. Nějak zvláštně ten studený pomalovaný kámen uklidňuje...

Pak šla jsem na souk do Medíny, neměla jsem co dělat. Byla to dlouhá úzká ulice dlážděná kostkama s různými uličkami napravo i nalevo. Dalo se tam levně najíst, koupit koberec, šperky, vodní dýmky, tepané talíře, zlato...

Tohle se mi na Tunisu líbilo nejvíc. Ta úžasná změť barev a sortimentu. Ovšem věděla jsem, že ať si koupím cokoliv, zaplatím nejvyšší možnou cenu, protože jsem bílá. Tak jsem raději nic nekupovala. Bylo to docela lehké, protože jsem už stejně neměla skoro žádné peníze, to byl jeden z důvodů, proč jsem doufala, že se mi podaří odjet. Když zaplatím ještě za hotel, už nebudu mít starosti co s penězi — ale začnou mi starosti, co bez peněz.

Prošla jsem soukem na hlavní ulici, pojmenovanou podle tuniského presidenta, Avenue Habib Burguiba. Tunis je moc hezké město, dva pruhy silnice rozděluje stromořadí, kde jsou různé kiosky s knihami, květinami či cigaretami, město kupodivu dobře udržované a ne příliš velké, dá se projít od souku až dolů k vláčkům na Carthago během hodiny.