Nechala jsem si věci ještě v hotelu, stejně jsem zatím nevěděla, kam půjdu. V hotelu zůstat by bylo příliš drahé. Zeptala jsem se jednoho recepčního (muže pochopitelně, je to neuvěřitelné, jak málo žen tu pracuje), jak bych se mohla dostat na švýcarskou ambasádu. Musela jsem tam jít přes celé město, protože hotel, ve kterém jsem byla, byl až na jeho konci. Jen o kousek dál už byl vláček na Karthago.

Bylo vedro, chodníky přímo sálaly, i když bylo teprve ráno. Nespěchala jsem, měla jsem dost času, bylo teprve 9 hodin a tak jsem si prohlížela svoje první arabské město.

Po ulicích chodily ženy v něčem, co připomínalo prostěradla, s tetováním na obličeji ve tvaru stromečku. A když jsem zahlédla kousek jejich rukou a nohou, viděla jsem, že jsou tetované celé. V rukou každá držela miminko a prosily o almužnu. Bylo zajímavé, že jsem neviděla dítě, které by jim zaplakalo. Později jsem se dozvěděla, že jsou to ženy dole z jihu, ze Sahary.

Na švýcarské ambasádě mi řekli, že Švýcarsko nikoho nebere.

"Ale já tam mám otce!"

Konzul naprosto změnil svůj kamenný obličej a s úsměvem řekl: "Ale to je něco úplně jiného… V tom případě stačí, aby podepsal jednu kartu a můžete odjet do týdne. Ve kterém městě žije váš otec?“

"Myslím, že někde v Curychu, ale nevím adresu."

"To nevadí, tu zjistíme. Zastavte se tady za pár dní a už bychom měli mít všechno vyřízeno.“ Nadiktovala jsem jim otcovo jméno a konzul mne ještě zastavil:

"Máte zatím kde bydlet?"

"Dneska jsem spala ještě s cestovkou v hotelu Du Lac, ale teď se musím odstěhovat. Hotel si nemůžu dovolit."

Chvíli přemýšlel a naškrábl mi na kus papírů nějakou adresu:

"Zajděte si sem. Je to studentská kolej v Bardo. Ted v létě, když tam nejsou studenti, tak to pronajímají jako hotel. Je to levné a čistě. A zítra se zase zastavte tady. Ještě dneska zkontaktujeme vašeho otce."

Z ambasády jsem vyšla spokojena s vyhlídkou do budoucnosti. V neposlední řadě i možnosti uvidět vlastního otce. Je pravda, že se nikdy o mne nezajímal, ale předpokládala jsem, že když si uvědomí, že jsem momentálně ve stejně situaci jako on, když emigroval, jenom o to horší, že je už málo zemí, které ještě berou emigranty, tak jsem předpokládala, že mi podá pomocnou ruku.

Jako malá holka jsem u sebe tajně nosila jeho fotku, aby máma nevěděla, protože jsem věděla, že by ji to mrzelo. Naší se rozvedli, když mi byly tři roky a pak už jsem tátu viděla jenom na pohřbu jeho otce, který zůstal žít s maminkou a se mnou.

Ale je to můj otec a já jsem ani na moment nezapochybovala, že pro mne udělá, co bude v jeho silách...