Když mi bylo 11, můj báječný praděda umřel. V září 89, škoda. Moc bych bývala chtěla vědět, co by říkal na Samet. Zůstaly po něm staré housle, krásný starý poctivý nábytek a užívací právo k zahradě. Nábytek si zrenovovala moje sestra a dodnes ho doma má, ona je na tohle moc šikovná. Housle putovaly na skříň a časem k jednomu chlapci. Zahradu si moje máti rozhodla ponechat.

Praděda byl tak trochu cvok. Měl obdělaných celých sedm arů, nikde ani kousek prostoru, trávníku, nic. Dvaadvacet ovocných stromů, po celém obvodu pozemku rybízy a angrešty. A malý zahradní domek, půdorys to smělo mít maximálně 5x4 metry. Typická zahrádka v zahrádkářské kolonii, jak to tak dřív bývalo.

Nikdy bych nevěřila, kolik se dá do prostoru dvaceti metrů čtverečních nacpat věcí. Řekla bych, že co dědovi doma nedovolila babi, to si zkrátka odstěhoval na zahrádku, protože tam babička nechodila. Byla už dost nepohyblivá v době, kdy já ji poznala.

Pokladů tam skutečně bylo hodně. Holinky asi šestery, několikero párů pracovních bot, patero vaťáků, to vše v různém stupni obnošení. Stovky hřebíků ohnutých i rezavých, šroubečky a matičky všech velikosti a opotřebení, stohy novin, sloupce plastových kyblíků, pytle s hadry, ne s oblečením, ale fakt nastříhanými hadry.

Přepravky plné provázků. Kousků provázků, pečlivě smotaných, klidně i jen deset centimetrů. I ten by se určitě podle dědy mohl hodit. Rozložené kartonové krabice. Tyčky dřevěné i klasické armovací dráty. Stovky zavařovaček. Co tam s nimi, když v chatce nebyla ani voda ani elektřina, to netuším. Role bublinkové fólie, tři, různých šířek, nejmenší tak metrová. Stohy papírových obalů od mouky. A určitě jsem víc než polovinu věcí zapomněla.

(Neboj, Danielo, na pradědu fakt nemáš.)

Chatku jsme s máti vyklidily, docela jsme si mákly. Tehdy ještě neměla svého pozdějšího přítele. To bylo na podzim. Na jaře přišla na řadu samotná zahrada. Několik stromů už mělo svou slávu za sebou, a dědeček nebyl troškař, takže to nebyly stromečky, jako se pěstují dnes a můžete je otrhat rukou, ale vzrostlé stromy s bohatou korunou. Moje máti tenkrát rozhodla, že ty, co neplodí, se zkrátka pokácí. Hezký na tom byl ten termín „se“ pokácí. Samozřejmě jsme je kácely my dvě. Nucené práce hadr.

Dodnes mě bolí ruce, když si vzpomenu na vykopávání pařezů. Ale to by ještě šlo. To jsem tak nějak i v tom věku chápala, že ten strom zkrátka kořeny má a mít musí. Horší to bylo s těmi angrešty a rybízy. Ty sice neměly takové kořeny, za to u nich děda měl už zmíněné poctivé armovací dráty. A ne 40 cenťáků v zemi, ale dobře metr. Jestli na území ČR očekával tornádo nebo jinou přírodní katastrofu, která by mu ty tyčky mohla vyvrátit, skutečně nevím. Takže jsme kopaly díru. Respektive 14 děr, na to se opravdu nedá zapomenout.

Máti byla zoufalá, dokonce ji napadlo, že z práce přinese pilku a udělá fik a bude. Moje maminka nebyla moc technický typ, a tak se docela divila, když se na milou pilku na železo ony dráty jen vesele zašklebily a udělaly velice neslušné gesto. A držely jak víra boží. Co už. Nakonec jsme je vykopaly všechny. Mimochodem ji napadlo TO prolít vodou, takže jsme nebyly jen udřené, ale i zabahněné. Umýt se dalo jen pod zahradní hadicí…

Čekala jsem, že zasadíme jahody a možná nějakou mrkev. Ale máma asi chtěla dostát odkazu dědy, takže jsme začaly pěstovat všechno. Od cibule a česneku přes špenát až ke kořenové a brukvovité zelenině, co byste si vzpomněli, to tam bylo a plely jsme a pak i zavařovaly a nakládaly nebo krájely do mrazáku celé léto a kus podzimu. Stromy plodily jak pominuté, takže i ovocných šťáv a kompotů jsem si užila. Ze spojení slov „domácí kečup“ je mi i dnes na zvracení. Čalamádu nedokážu ani vidět natož polknout. Upřímně jsem to už tehdy neměla ráda.

Jediné, co mě tam na galejích tehdy bavilo, bylo vykopávání brambor. Při pěstitelských pracích na základce mě naše paní učitelka milovala i nenáviděla zároveň, protože jsem dokázala sice poznat mrkev od petržele už v okamžiku, kdy to vyrašilo, ale rozhodně se mi to nechtělo jednotit. V šesté třídě jsem tedy z pracovních činností měla za dva. Maminka nechápala, když jí paní učitelka položila otázku, jestli si myslí, že mám kladný vztah k práci.

No neměla jsem, ale namakala jsem na naší soukromé plantáži jako otrok. A zadarmo a nějaká známka mi mohla být ve škole ukradená.