Ve 12 letech jsem to jen neměla ráda. V 15 už jsem to zuřivě nenáviděla, protože jsem měla poněkud jiné představy o trávení volného času. A taky se mi začali líbit kluci. A asi i já jim, protože leckterý se mnou ochotně okopával a ryl a plel. Možná že právě tohle položilo základ k tomu, že dodnes říkám, že ženská nesmí být blbá a musí si umět říct o pomoc. Bylo to nejspíš zneužívání silnější polovičky lidstva, ale zas když mi pomohli, měla jsem o to dřív čas plně se věnovat jim.

Nejlepší byl v tomhle ohledu Míra. Kluk jak hora z vesnice, který byl zvyklý makat a na nic se neptat. Milovala jsem ho a moje maminka ještě víc, protože práce udělal za dva.

Milovat jsem ho přestala v okamžiku, kdy jeho žárlivost přerostla pro mě únosnou mez a já po jedné hádce na téma, že jsem se na svého spolužáka z gymplu usmívala normálně a ne svůdně, poprvé a naposledy od kluka dostala facku. Máti tehdy z našeho rozchodu nebyla nijak nadšená. Bylo mi 17 a už tenkrát jsem si říkala, že než pitomce a žárlivce, to radši kámen na krk a řeka.

To mi tak nějak zůstalo dodnes. Zůstala mi i ta nechuť cokoliv pěstovat, takže mám u domu na zahradě jen trávník, okrasné keře a svatý klid. Všechno tohle jsem manželovi pochopitelně preventivně řekla, aby náhodou nepočítal s tím, že si bude pochutnávat na domácí zelenině. Naštěstí má rozum a nikdy mě do ničeho takového nenutil.

Uběhlo 25 let a budu mít druhé vnouče.

Moje nechuť pěstovat stále trvá. Čím dál tím častěji se v mojí hlavě ovšem ozývá nesmělý hlásek, že by asi nebyl špatný záhon jahod a pár keříků rajčat a tam dole u plotu i nějaké maliny.

Jen tak na utrhnutí. Aby kluci věděli, jak takové čerstvé plodiny vůbec chutnají.

Jakub se narodí v říjnu. Pokud si to dobře pamatuju, tak příprava záhonů na sázení začíná právě podzimním rytím. Rýč mám. Téměř nový i po 11 letech tady, protože posloužil pouze na udělání děr na túje a habry a pár těch krasavců, které tu mám.

Možná je tohle poslední rok, kdy strávím léto jen s tím, co mě doopravdy baví. Já skutečně nevím. Možná ten rýč nebudu muset vzít do ruky, protože mám doma dva chlapy přece, sakra.

Ajťáka a muzikanta. Na vesnici ideální kombinace.

Možná bych se mohla přemoct a začít sama a vést k tomu i ty dva malé piškoty od dcery, aby z nich byli vesničtí kluci. Koneckonců jednou to nejspíš někdo z nich zdědí. Ani v nejbujnějším snu si nedokážu představit synka s motykou v ruce. Ten má do budoucnosti úplně jiné plány. A já mu je nebudu kazit. Geny po dědovi muzikantovi nejspíš má. Ty pěstitelské mu chybí zcela. Nebo jsem je v něm pouze nedokázala zažehnout. Kdo ví.

A tak se ptám:

Jak jste na tom Vy, Kudlanky a Kudlánci, pěstujete?

Baví Vás to?

Pokud ano, jak jste se k tomu dostali a proč to děláte?

Upřímně zvědavá   KYTTKA

Komentáře (5)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : *deeres* Generace, která se narodila v prvních desetiletích minulého století se chovala úplně stejně. Všichni shromažďovali cokoliv, co se mohlo nějak zužitkovat, nebo někdy hodit. Nic na tmo nebylo divného, většinou se narodili během, nebo na sklonku I.sv.války, potom krize a další válka. Tak se naučili šetřit, a to úplně se vším. To jenom my, nynější současníci, žijeme v blahobytu a tak plýtváme. Ale pomalu se to obrací. V Československu během socialismu jsme byli průkopníky dnešního módního způsobu alternativního využívání věcí, které už přestali sloužit svému účelu. Nic jiného nám nezbývalo, pokud jsme si to nemohli obstarat koupí. Všichni jsme byli kutilové. Stejně tak, kdo měl, obdělával svoji zahradu a kdo neměl, stal se alepoň zahrádkářem. My jsme bydleli v Praze na Vinohradech a i my jsme měli zahrádku, dole ve Vršovicích, pod Vinohradskou nemocnicí. Plot byl hned vedle Ruské ulice, kdo šel okolo, tak obdivoval tátovi výpěstky. Kedlubny velké, jako konev, rajčata všech barev, tvarů a velikostí. Potrpěl si na stromkové růže, jedna hezčí, než druhá. Táta zemřel v 53.roce, za dva roky se už na naší někdejší zahrádce začalo stavět. Mámě tehdy nabídli náhradu, ale ta vzala radějiopeníze, protože se o žádnou zahradu starat nechtěla. Nikdy k tomu neměla vztah, doma dokázala umordovat i voděnku, nebo potos. Ale já i ségra jsme zdědily zelené ruce po tátovi a tak klidně vezmu, ještě před tím rýčem i krumpáč, abych udělala záhon a zasadila třeba ty jahody. červen 12, 2020 11:23 ... : Krakonoš Pěstuje moje drahá půlka. Pěstuje v tak šílený míře, že nemám nejmenší chuť se toho účastnit, moje představa vo zahradě je diametrálně jiná - dvakrát do roka sečená louka a na ní ovocný stromy. Protože ale pro ni je to vášeň, bez který by nepřežila, tak jsem si svý vize nijak prosadit ani nezkoušel, pro mě je to dost nepodstatný, jestli tak či onak. A tak se starám vo budování zahradních staveb a vo zahradní techniku, pokud čas dovolí, to mi jde a to mě baví. Nakácet si a udělat dřevo na zimu, pokácet nějaký ty náletový potvory, naštěpkovat, to jo. Maximálně sestavit pluh a zorat kus země na novej záhon, to je takový chlapský . Ale abych se hrabal v hlíně, plel, jednotil, přesazoval a takvýhle vopičky, to už fakt ne. Ani na to nemám čas a jsem rád, že ho nemám. Až ho budu mít jednou víc, pořád je tu nekonečně technický a stavební práce, takže se vode mě nějaký pěstování ani do budoucna nevočekává. Ale rád se v tom pohybuju, to zas jo, v panelákový krajině bych zešílel. červen 12, 2020 21:40 ... : mamča Na naší zahrádce u chaty (30 arů) pěstujeme všechno možné. Nejvíc brambory, protože manžel usoudil, že nás čeká hladomor, pročež letos zryl další kus zahrady. Jinak máme tu zahradu, co o ní píše Krakonoš - ovocný sad a v něm trávu. Část se seká a suší na seno, větší část se pravidelně seká, ale ne tak nakrátko, jak je nahoře na obrázku. Letos je mokro, tak se nemusí moc zalévat, zato se víc seká tráva. Aby toho nebylo málo, pořídila jsem si před pěti lety slepice, které část zahrady proměňují v oraniště. Zelený výběh jim občas přesunu na nezdevastovanou část pozemku, a ten minulý tankodrom zatím zaroste. Jak jsme celkem úspěšní pěstitelé, tak chovatelé jsme "na klíček". Loňské slepice, co snášely celou zimu, momentálně odpočívají, a letošní kuřice zatím ještě nesnášejí. Jediná veteránka, co je u nás na penzi, občas utrousí vejce. Zato ve výrobě hnojiv jedeme na 300%. A pak máme ještě malou zahrádku u domu, a tam roste všecko, hlavně kytky. Občas už mi to přerůstá přes hlavu...:-). červen 13, 2020 06:53 ... : kyttka Letos je to s trávou opravdu fajn, roste jako divá. Taky ji manžel nevyžíná jako je to tam na obrázku. I na obci už to přestali dělat před nějakým časem, takže je tu krásně zeleno a ne spáleno. červen 13, 2020 07:06 ... : doktor Milá Kyttko,s manželkou bydlíme v paneláku a sem tam jezdíme na chalupu ( horskou boudu).Manželka miluje práci na zahradě ,sázení,plení okopávání ,zalévání atd a dceru to potkalo po manželce.Nejdříve spolu měly v péči skalku a malý záhonek na nějaké dobroty lusky,fazolky,č.řepu atd.).Časem se nakazil i zeťák a vznikla farma,malá ale přeci.Ke všem těm dobrotám se přidal česnek,cibule,brambory zvěř pernatá i králíci a ovce.Abych nezaměl všemu vévodí včeličky - několik úlů.Prostě bláto nebláto modlíme se aby pršelo a nemuselo se zalévat.Bezva odpoledne. červen 13, 2020 12:38

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující