Ten dopis, co mi ženuška podávala, zněl: „Sdělujeme vám, že na základě vašeho dopisu ze dne 22.1.1985 ke generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ a prezidentu ČSSR, byla záležitost znovu posouzen a bylo rozhodnuto ministrem vnitra vystěhování dětí do Kanady výjimečně povolit. Podají-li rodiče u čsl. zastupitelského úřadu v Kanadě novou žádost.“

Bylo 8 května 1985.

Když jsem se z radostné zpráva vzpamatoval, nedokázal jsem si vysvětlit, proč musíme znovu žádat o sloučení rodiny, když již bylo vystěhování dětí povoleno. Některé úřední formality jsou mimo logiku. Kopii dopisu jsem odeslal na zastupitelství do Montrealu s novou žádostí o sloučení rodiny. Po dvou týdnech přišel dopis z ambasády se speciálním formulářem. Ve stejný den byl vyplněn a odeslán. Ještě jsem na čs. ambasádu zavolal a byl jsem ujištěn panem Císařem, který záležitost vyřizoval, že naši žádost o vystěhování dětí, jak ji obdrží, odešle do Prahy.

Byli jsme netrpěliví. Z telefonního rozhovoru s mou sestrou, která nás v záležitosti dětí zastupovala, jsme se dozvěděli, že na pasovém oddělení mají veškeré informace o Markovi a Jiřím včetně požadovaných fotografií, ale pasové oddělení dosud nemá žádnou informaci ohledně vydání pasů.

Od mého hovoru s panem Císařem uběhlo 10 dní. Nelenil jsem a znovu telefonuji na čs. ambasádu. Pan Císař mi řekl doslova toto:

“Ve vaší žádosti chybí fotografie vašich synů, takže ji jako neúplnou nemohu odeslat, na shledanou.” A v telefonu ticho.

Dalším telefonem mě sestra informovala, že na pasovém oddělení, sice foto, mají ale odeslání žádosti i s fotkami je jen na rozhodnutí zaměstnance ambasády. Pro jistotu jsem sestru požádal o urychlené zaslání fotek z ČSSR do Kanady na čs. ambasádu.

Po této informaci jsem opět volal panu Císaři a sdělil, že pasové oddělení fotky dětí mají, ale skutečně je jen na něm, zdali žádost odešle.

Odpověď pana Císaře mě potěšila. “Pane, zítra odešlu vaši žádost bez fotografií vašich dětí, ale nerad to dělám.” S přáním hezkého dne jsme se rozloučili.

Konečně vyřízeno. Radovali jsme se. V Praze po obdržení žádosti z ambasády je vyřízení pasů jen otázka dnů, poslali jsme dostatečnou částku na zakoupení letenek a informoval jsem telefonicky sestru. Její odpověď nás zmrazila. Žádná vaše žádost o sloučení rodiny z ambasády dosud nepřišla.

Od slibu pana Císaře, že žádost odešle, uběhly snad již tři neděle.

Nelenil jsem ani minutu a volám do Montrealu na ambasádu. V telefonu se ambasáda představila tentokrát mimořádně, místo běžného: Dobrý den zastupitelství ČSSR, se ozvalo česky. “Co chcete, koho hledáte.” Vzalo mi to dech.

“Rád bych mluvil s panem Císařem”. Vyslovil jsem své přání. “Ten tu není” byla odpověď. Nakonec jsem k telefonu dostal reprezentanta ambasády. Dozvěděl jsem se k velkému zklamání, že pan Císař má dovolenou a že se vrátí za měsíc. O našem případu ten muž, se kterým jsem mluvil, nic nevěděl a tak jsem mu celou záležitost o vystěhování dětí vylíčil.

“Počkejte moment, jdu se podívat do kanceláře pana Císaře.” Minuty čekání byli kruté.

"Pane, vaši žádost jsem našel, omlouvám se za zpoždění, a zítra vaši žádost naší speciální poštou odešlu. Slib splnil a mě dodnes mrzí, že si nepamatuji jeho jméno. Jsme mu velice vděční.

Žádost o vystěhování dětí, pokud by jí patřičný úřad neobdržel ve stanoveném termínu, by pro nezájem rodičů byla zamítnuta. Pan Císař se snažil…