 Jako holka křtěná Vltavou jsem snášela mnohá příkoří od staršího bratra, vychovaného na venkově. On, pod dohledem babičky novodvorské, se směl plavit s koňmi v rybníku Kovářáku, trhal ovoce ze stromů v babiččině i v panské zahradě, jezdil na traktoru a jednou i na praseti, zatímco já, vymydlená, v těsných bílých punčocháčích, pevně třímaná za ruku babičkou pražskou, cupkala v parku po cestičkách, kde se na trávu nesmělo ani šlápnout, a z dohledu zmizet nepřicházelo v úvahu. Jak jsem mu záviděla!
Jak jsem si přála být také jezeďáckou
jako on! Jak jsem opovrhovala Prahou, kde jediný kousek svobody poskytoval
vybetonovaný dvorek v bloku vysokých, studených vinohradských domů! Jak jsem
spěchala každé prázdniny na venkov! Návraty domů byly tísnivé, dětský pokoj
tmavý a tajemný, odcizený.
Táhlo mě to jinam, každou cestu
vlakem jsem si užívala jako báječné dobrodružství - kdo ví, co bude TAM? Jak krásné místo, jak
příjemní lidé? Dlouho, předlouho jsem toužila vidět Francii, Anglii, Nový
Zéland, Kanadu.
Stalo se, že jsem založila
rodinu, a najednou bylo všechno jinak. V Praze možnost bydlet nebyla, a já jsem
si byla jistá, že se bez té pitomé Prahy obejdu. Vždyť tak žije spousta lidí!
Ubi bene, ibi patria, mládí
vpřed, s chutí do toho a půl je hotovo.
Elán mě ale přešel, když po
letech jsem ještě stále bydlela v neratovické garsonce, se dvěma dětmi, které
šly z nemoci do nemoci, a s manželem, který dojížděl domů jednou za čtrnáct dní
s kufrem špinavého prádla. Pardon, mesdames, oprava: prvně přijel s kufrem
plným ČISTÉHO prádla, jenom bylo celou tu dobu zmuchlané v ranci a proložené
dvojím uleželým spodním prádlem a jednou košilí, což jediné celou dobu nosil.
Když mi při pohledu na to
nadělení klesla čelist, pravil s vláhou v oku: „Ušetřil jsem ti spoustu prádla“…
Vsaďte boty, že podruhé to neudělal.
A tak už mi bylo najednou
čtyřicet, koupili jsme byt v Praze, chystali se začít chodit do divadel, muzeí
a na koncerty. Místo toho jsme se odebrali k soudu, kde nás na počkání
rozvedli. Náš krásný, nový, vytoužený velký byt jsme vyměnili za dva, pro mě
samozřejmě ten menší, ale útulnější. 
Bylo to maličké, ale mé, každý
kousek nábytku, každý obrázek jsem si vybrala sama, i dominantu bytu, obří
kanape s polštáři a dekami, kde se dá hnízdit ve všech polohách, no, a začala
jsem jezdit ven, kam mě srdce táhlo. Nejdřív s dětmi, potom sama, nakonec s
druhým manželem ...
Francie, Španělsko, Alpy, Řím…
Ale teď zjišťuju, že už mě to ven netáhne, že jsem doma tady, a Prahu miluju,
víc než exotické kraje, protože tohle je moje doma.
Eva
|
