Vyjeli jsme dál na sever, a nedaleko za Whistlerem jsme zahlédli kaskády, kdy voda říčky po nich poskakovala jako po schodech do hlubokého úzkého kaňonu a mohutný vír naháněl hrůzu. Uvelebili jsme se na velkém plochém kameni a užívali si hřejivých paprsků slunce. “Co asi naši kluci dělají”, ozvala se po chvíli Alenka. “Co by dělali, v Čechách je sedm večer, tak koukají na večerníček, ale kdyby zde byli s námi, dobře by bylo”. Odpověděl jsem s povzdechem.

Vzpomínkou na děti se mi začal odvíjet film o nápadech, jak dostat děti z Čech.

Jeden z prvních byl, že budu před ambasádou v Montrealu držet hladovku a upoutám tím pozornost veřejnosti. Ráno bych si před ambasádu sedl na židli s patřičně poutavým plakátem, poseděl do tmy a druhý den bych byl zpět. Přátelé mi to rozmluvili jako příliš komplikované, ale já to tak neviděl a nebyl jsem daleko tento protest provést, byl jsem si jist, že soudruzi z ambasády by nadšeni nebyli, a ti v Praze také ne.

S druhým plánem přišla za námi barmanka Brigit z restaurace v Torontu, kde jsme pracovali. Plán celkem jednoduchý. Do Brigitina pasu zapsat děti a ona, západoněmecká občanka, si udělá výlet do Čech a tak je, coby “matka”, vyveze. To by se pravděpodobně podařilo. Naši chlapci byli blond jako Brigit a zaměstnanci na hraničním přechodu z okouzlující blondýnky by byli méně pozorní. Chlapcům by se dal do čajíčku uspávací prášek, aby při přejezdu spinkali a hlavně nemluvili.

Po úvaze, co by soudruzi provedli s rodiči Alenky a mou sestrou, a v případě neúspěchu i s Brigit, byl plán zrušen.

Třetí nápad, aby má sestra vycestovala s chlapci do Jugoslávie, byl po úvahách o dalším riziku také zrušen.

Sluníčko se schovalo za velký mrak a chlad naše rozjímání ukončil. Pozdě odpoledne jsme se již vítali v západním Vancouveru s Josefem a Helenkou Kristlíkovými. Nabídli nám bydlení v zařízeném bytě v přízemí, odkud bylo město jako na dlani. Dům Josef postavil vlastními silami na vrcholu kopce, několik set metrů nad mořem. Byl členem prestižního golfového klubu a Alenka mohla nastoupit okamžitě v restauraci Cypress, jež vlastnil jeho golfový přítel; což po dvou dnech odpočinku z dlouhé cesty udělala.

Já si dal do auta helmu, jezdecké boty a před šestou ráno jsem se vrátného na dostihovém závodišti ptal, zda některý trenér potřebuje jezdce. Štěstí stálo při mě. Vrátný mě nasměroval ke stájím, kde minulé dopoledne jezdec spadl s koně a byl odvezen k nemocničnímu ošetření. Za čtvrt hodiny jsem seděl na prvním koni. Odjezdil jsem ještě další čtyři.

Druhý den brzy ráno jsem s obtížemi vstal, bolelo mě celé tělo, ale do práce jsem jel. Když jsem vrátil z cvalové dráhy s posledním koněm a sklouzl ze sedla, podlomila se mi kolena. Po návratu domů jsem dostal svalovou horečku. Josef dal Alence jakousi mast, aby mne celého namazala a masírovala. Byla to jakási kafrová mast a mé tělo bylo v jednom ohni. Musel jsem do sprchy, abych se zbavil utrpení. Josef zapnul saunu, to že pomůže. Nepomohlo nic. Ráno jsem se třepal jako osika a telefonem trenérovi oznámil mou neschopnost pohybu. Věděl dobře o čem je řeč a souhlasil se třemi dny volna.