Před odjezdem z Toronta do Vancouveru, jsem nechal provést u auta výměnu oleje a celkovou prohlídku. Čekala nás 4380 kilometrová trasa a asi 45 hodin jízdy. Přiznám se, že jsem byl trochu vyděšen, protože v Čechách jsme s naším starým vysloužilcem nikdy bez nějakého problému nedojeli z Krkonoš do Prahy, a to je pouhých 200 km. No, po prohlídce farmy a rozloučení s panem Hutkou jsme v poledne vyjeli.

Asi za hodinu jsme dojeli k silnici, která končí až ve Vancouveru. Přes celé Ontario kličkuje neobydlenou krajinou, mezi obrovskými jezery a nebudu daleko od pravdy, že pevnina a voda jsou ve stejném poměru. Bylo osm večer, když jsme se rozhodli v nedalekém hotelu povečeřet a přespat. Tachometr pověděl, že jsme ujeli 700 km. Pro představu - z Toronta na hranice Manitoby je to 1500 km.

Druhý den, po třech hodinách jízdy, začalo hustě sněžit. Před mírným stoupáním byl v příkopě autobus. Zastavil jsem a zjistil, že je prázdný a nikde človíčka, tak jsme pokračovali. Netrvalo dlouho a na sice zasněžené, ale rovné silnici jsem byl nucen podřadit, auto netáhlo. Opět jsem zastavil a se svíravým pocitem v prsou a černými myšlenkami, jsem vystoupil a hodlal zjistit teplotu kol, zdali nezlobí brzdy.

Ale při prvním pohledu na kolo se mi velice ulevilo a poklepal jsem radostně auto po kapotě. Sníh se v náraznících nalepil tak, že vytvořil dokonalou brzdu. Zbavil jsem se problému a auto vesele pelášilo dál. Při zastávce dotankovat; nás u benzínové pumpy pobavil nápis s informací: další pumpa je vzdálená 350 km.

Nudná a přehledná rovina přes provincie Saskatchewan a Albertu dovolovala šlápnout na plynový pedál a již čtvrtý den pozdě odpoledne jsme minuli nápis „Vítáme vás v Britské Kolumbii“. Silnice se proplétala mezi vysokými zasněženými horami a až pozdě večer jsme zastavili v malém městečku a přespali v hotelu.

Ráno jsme si přivstali, abychom zdolali posledních 800 km do Vancouveru. Okolo třetí odpoledne jsme byli na místě. Měl jsem adresu na bratra naší dobré přítelkyně z Prahy a po našem telefonním hovoru před odjezdem z Toronta nás pozval k sobě.

Odbočil jsem na ulici s názvem Hastings, jež vedla do centra města. V blízkosti nablýskaných mrakodrapů jsme jeli úsekem, kde to vypadalo jako v nějakém hollywoodském hororu. Lidské trosky, opilci, někteří stáli, jiní seděli, někteří spali na chodnících z obou stran. “Kam jsme se to, Pepo, odstěhovali”, ozvala se ustrašeným hlasem Alenka.

Projeli jsme centrem a pro informaci kudy a kam, jsem se zeptal hlídače na jednom z parkovišť. Byl to Rus a ochotně nám cestu k našemu cíli do West Vancouver popsal. Zde to ovšem byla jiná hudba. Tato čtvrť je považována za koncentraci nejbohatších lidí z celé Kanady. Při jízdě přes Lions Gate Bridge jsme viděli na protější stráni snad tisíc luxusních vil. Tato část, jak jsem se později mohl osobně přesvědčit, se jmenuje British property a jsou tam “chaloupky” o rozměru pětiset čtverečních metrů a větších.

Pokračovali jsme dle návodu po silnici, z které byl krásný výhled na centrum města a mnoho zaoceánských lodí, kotvících v zátoce. Konečně u cíle, ale nikdo doma. Nebyli jsme očekávaní, protože jsme cestu o den zkrátili. Po chvíli přemýšlení byl nápad byl na světě. Jedeme do Whistleru, mám tam kámoše, informoval jsem svou unavenou ženušku. Není to daleko…