Prvního května 1985 jsme vyjeli pozdě odpoledne s plně naloženým plymouthem station-wagon k Sunridge, rozloučit se s panem Hutkou, jemuž jsme byli vděčni za mnohé. Z Toronta je to pár hodin jízdy. Bylo před devátou, když jsem dal motoru auta odpočinout. Vystoupili jsme před nízkou budovou ve tvaru L.

Širokými prosklenými dveřmi jsme chvilku pozorovali pana Hutku, skloněného nad psacím stolem. Uvítal nás jako vždy velice vřele, ale byl viditelně roztržitý.

„Je vše v pořádku?“, byla má otázka.

Pan Hutka otevřel sliding doors a zapískal.

“Julieta se dnes nějak dlouho toulá, dělá mi starost, většinou je před devátou doma”.

Věděli jsme, že má dvě velikánské německé dogy a tak abych jej uklidnil, začal jsem vyprávět.

“My měli v Čechách na Milířích taky dogu, Tonda jsme mu říkali. Zblajznul kýbl jídla denně a ráno chytil Alenku v kuchyni tlamou za loket a musela s ním ven na špacír. O dochvilnosti ani nemluvě”.

Byl jsem pozorně vyslechnout a po malé pauze pan Hutka vyslovil větu, jež nás oba přimrazila. “Julieta není Sam a Ben, je to sibiřský tygr“.

Má představa o tom, co by se Alence při vystupování z auta stalo, pokud by se jí sibiřský tygr otřel přátelsky o nožičku, byla dost zlá, a i já zapochyboval, zdali bych to mužně zvládl. Netrvalo dlouho, když se na dřevěné podlaze ozvalo duté buch!, a válel se tam tygr v celé své kráse. Svým pánem byla Julieta vřele vítána, ale česky dostala vyčiněno.

Druhý den ráno jsme si prohlédli farmu. V ohradách stovka jelenů wapiti, jinde losi s neskutečnými obrovskými parohy, stádo koní, a ve stáji jsme byli svědky narození nejmenšího koníka na světě. Maminka nebyla větší než kokršpaněl a roztomilé hříbátko okolo mámy vesele poskakovalo.

O všechny se s láskou starala ošetřovatelka Wiky.

Po celou dobu prohlídky Julieta chodila s námi. Ne doslova. Stála vždy tak nějak za našimi zády. Jednou v roští nalevo, jiny pro změnu napravo. Jeleny přehlížela, ale ošetřovatelku Wiky ne. Jak ji spatřila, stoupla si na zadní a dala jí láskyplné objetí.

Vřele jsme se rozloučili. Netušili jsme, že naše loučení bylo poslední.

Budoucnost panu Hutkovi nepřála. S vládou Ontaria měl soudní tahanice. Sibiřskou krasavici Juliet někdo z okolních občanů rok po našem rozloučení zastřelil pro trofej.

Peníze jsou přednější než život.

Je to tak i mezi lidmi. Pan Hutka se vrátil znechucen zákony zpět domu na Moravu, a osud nám už nedopřál potřást si s ním ruku.

Pepa Kouba

Komentáře (1)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : doktor Pepo hezké a smutné zároveň.Ahoj a díky. květen 20, 2020 12:04

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment