Lesk a šeď. Tenhle dojem se mi vnucoval již od příjezdu do Toronta. Vrátil mě zpět do krkonošské chalupy, odkud jsme občas jezdili do letního kina, kde v amerických filmech nebyl vidět chudý člověk. Všichni se tvářili šťastně, každá rodina vlastnila dům, měli pět dětí, ženy byly v domácnosti a po ulicích jezdili nádherná auta. Horečka sobotní noci, Velký Gatsby a jiné americké filmy, tvořily mou představu o zemi zaslíbené.

Ale ať jsem se teď snažil sebelépe, z toho lesku, kromě mrakodrapů v centru města, jsem toho mnoho neviděl.

V pondělí ráno jsem vešel do místnosti, ve které u dlouhého stolu sedělo asi třicet chlapů různého věku a prohlíželi si mě. Překvapilo mě, že mezi nimi byla mladá žena. Vyřešil jsem jejich zvědavost krátce. Představil jsem se hlasitě, jak nás to ve večerních kurzech angličtiny učili: “Ahoj, mé jméno je Joe, přišel jsem z Československa, anglicky nemluvím, teprve se učím, OK”. Dlouhé měsíce mně zaměstnanci oslovovali, „OK Joe“. Přiznám se, že jsem téměř na jakoukoliv otázku první týdny opravdu odpovídal OK, i pokud by se někdo ptal, jestli mě může podříznout.

Můj tlumočník Libor při přijímacím pohovoru zapomněl v personálním oddělení říci, že okna umývat neumím tím ladným, jediným tahem. Byl jsem přidělen k zaměstnanci, se kterým jsme autem dojeli k asi sedmipatrové budově. Chlapík naznačil, že vše, co je v kufru auta, musím dopravit na střechu.

Když bylo vše na střeše, choval se, jako bych tam nebyl. Já jej kopíroval. Přivázal lana k výtahové šachtě, shodil je z budovy a za chvilku seděl na prkenné sedačce. S tím jsem neměl problém a za chvilku jsem seděl u prvního okna také. Byl jsem jen o minutku pomalejší. Dál to bylo horší. Já dvě okna a on pět. Na okno zevnitř jakási babka ťukala, že je někde malá šmouha, slunce pražilo a pot stékal po zádech.

V poledne mě partner odvezl zpět na firmu, kde podal informaci o mém výkonu. Nebyl jsem propuštěn, ale stal se ze mě pozemní myč oken. Jako parťák mi byl přidělen John, alkoholik, který dříve jezdil s nákladním autem. Musím se pochlubit, že po třech měsících jsem patřil mezi nejlepší zaměstnance. Pro dochvilnost, výkon a kvalitu práce.

Tým mých spolupracovníků představu o perfektní kapitalistické společnosti  ještě víc kazil. Každý pátek byla výplata mzdy. John i já jsme si u šéfa vyzvedli šek. V bance, jež byla za rohem, jsme proměnili ten papír v hotovost. Poté jsme se vrátili. Šéf zalistoval v notesu a John mu vysázel třetinu výplaty.

Nebyl sám. Každé ráno od pondělí do pátku byla u šéfa malá fronta. Jedinci obdrželi menší částku a v pátek odpoledne dluh spláceli. Žili ze dne na den. Tak i zaměstnanci stáje na dostihovém závodišti.

Když jsem obdržel první výplatu, indiáni, dva dvoumetroví chlapy a ono děvče, mě pozvali do jakési hospody, ve které nebylo žádné okno a tma jak v ranci. Objednali pičr, což je pivo natočené do plastové nádoby s obsahem 1,5 litru a rozlévá se do malých sklenic. Každý z nás, i to děvče, jsme objednali postupně jeden. Když jsme konečně opustili restauraci a popřáli si hezký víkend, vedro se mnou zamávalo a já byl rád, že jsem trefil domů.

Ve srovnání s mými spolupracovníky jsme s ženou zacházeli s penězi velice šetrně. Jedna z možností jak děti dostat za hranice, byl úplatek. Přísloví říká: Je-li problém, který se dá vyřešit penězi, není to problém, ale investice.

S příchodem léta mi Steve Rivaj nabídl práci v kuchyni. Neváhal jsem. Pracoval jsem od šesté večer do půlnoci. Práce to byla lehká. Připravoval jsem zmrzliny, loupal krevety, plnil šnečí maso do ulit, zdobil porce jídel a byl kuchaři k ruce. V restauraci jsem se slušně najedl, připravil si bohatou svačinu do druhého zaměstnání na sedmou ráno.

Pracoval jsem čtrnáct hodin denně a spánek byl pro mne nejvytouženější zážitek. Díky tomu, se mi stala úsměvná příhoda. Po návratu z práce v kuchyni, jsem zalehl do postele v jednu hodinu v noci. Den byl náročný a já za pár vteřin spal. Vzbudil mě pocit, že budík cinknul. V tichosti jsem se oblékl. Netrvalo dlouho a seděl jsem v autobuse a lehce podřimoval.  Jednu zastávku před místem kde jsem pravidelně vystupoval, byli ve štítu jakési banky velké hodiny.

Ukazovaly čtyři hodiny ráno…

Během dvou prázdninových měsíců jsem uvítal umývání oken v kasárnách, jež byly hodinu jízdy vzdálené. Hodina spánku tam, hodina zpět.

Chlapy mi dali jinou přezdívku, „Sleeping Joe“.

Pepa Kouba

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment