Na dostihovém závodišti jsem pracoval jen ráno. Placen jsem byl dle počtu odježděných koní a vydělal tolik, co Alenka za osm hodin práce. Z rodné země v korespondenci nepřicházely ohledně dětí žádné pozitivní zprávy. Po dohodě s mou sestrou jsem poslal notářem ověřené zplnomocnění, aby mě v jednání s úřady v Praze mohla zastupovat. Navštívila Kanadskou ambasádu, pasové oddělení a použila telefon na ministerstvo zahraničních věci.

Nic, všude se k ní otáčeli zády. Napsal jsem dopis prezidentu Husákovi. Nepřišla žádná odpověď.  Napsal jsem na Červený kříž. Ti odepsali, že bohužel nemohou pomoci a můžeme být rádi, že víme, kde děti máme. Jsou stovky rodičů, kteří ani neví, kde děti jsou. 

S přicházejícím jarem mě sestra dopisem informovala, že díky několika návštěvám ministerstva zahraničních věcí se seznámila s jedním zaměstnancem, a ten jí poradil, abych napsal dopis na sekretariát komunistické strany a adresoval jej Husákovi. To že čte. Dopisy adresované prezidentovi nečte.

Dopis jsem tedy napsal.

Nevím, zdali Husák dopis četl, ale agent z ministerstva sestře ukázal kopii mého dopisu, v němž byli červeně označeny některé mé věty. Domnívám se, i když na to nemám důkaz, že ten zaměstnanec byl agent, a se s mou sestrou scházel určitě pracovně, i když sestra si myslela, že našla přítele, který nám může v záležitosti dětí hodně pomoci. 

Z dopolední práce jsem byl před polednem doma. S příchodem teplých dnů jsem při procházkách městem pozoroval myče oken, sedící na malinkém prkénku v závratné výšce uprostřed skleněného mrakodrapu.

Netrvalo dlouho a nápad byl zrozen. Budu mýt okna, určitě vydělám víc než na závodišti.

Jana vrtěla nechápavě hlavou, ale já jí vysvětlit že jsem horolezec, že se výšek nebojím.

Pomohla najít adresu jednou podniku, který se mytím oken zabývá.

Potřeboval jsem překladatele.

Janu jsem již nechtěl obtěžovat, a tak jsem přemluvil k této akci Libora, druhého kuchaře v restauraci, kde pracovala Alenka. 

Šéfem firmy jsme byli vlídně přijati, bylo vidět, že stále na tuto práci najímají. Libor pronesl delší řeč.  Bezchybně jsem předvedl, jak se zařízení na spouštění po laně používá. V létě roku minulého jsem totiž se dvěma členy horolezeckého oddílu natíral hotel Horizont v Peci.

Další zkouškou jsem bohužel neprošel, přestože se zdála jednoduchá.

Šéf namočil v umyvadle jakousi trubku s krátkou rukojetí, potaženou chlupatou látkou, tou namočil velké okno v kanceláři a podal mi gumovou stěrku.

To mi Libor nemusel překládat. Přiložil jsem stěrku v horním rohu okna a zvolna táhl k druhému okraji. 

Šéf mi vzal stěrku z ruky a ladnými tahy bez zastavení setřel celé okno.

Pak už jen něco napsal na papírek a podal Liborovi.

Potřásli jsme si rukama a opustili kancelář. 

Na ulici jsem se od Libora dozvěděl, že se mám vrátit, až se naučím mýt okna. 

Ukázal papírek s adresou firmy, která prý mě určitě přijme, ale nemáme říkat, že nás poslal.

Vykročili jsme k další firmě.

Byl pátek, ale opravdu, přijali mě. Nástup v sedm v pondělí ráno.

Já měl radost a tak jsem pozval překladatele na pivo.

Libor již byl v Torontu pět let a tak vybral podnik s názvem Zanzibar, protože se tam svlékají holky.  V sobotu ráno jsem informoval trenéra, že  jsem sehnal práci na plný úvazek a že bohužel končím.

Věděl o mých trampotách s dětmi, takže neměl námitky, i když jsem viděl, že ho můj odchod mrzí. V neděli jsem se s personálem rozloučil a slíbil, že se občas na ně přijdu podívat.

S krasavici jsem se loučil déle a dostala ode mne na rozloučenou pusu na čumák.

Pepa Kouba

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment