Mrazivé Toronto s ulicemi plnými sněhu, vítr, boty vybělené solí. Začali jsme docházet na večerní kurzy angličtiny.. “To je židle, to je stůl, to je lžíce, to je sůl”. Když jsme měli za sebou šest hodin studia angličtiny, do učebny vešla jiná učitelka, představila se, a začala hodinu rázně: „Přátelé, dnes si probereme, co je slovo prokrastinace”. Bylo nás studentů asi patnáct, na stejné úrovni v jazyce anglickém a nikdo neměl námitku.

“Kdo z vás zná význam tohoto slova?”.  Nikdo se nehlásil, protože jsme nevěděli, o čem mluví.  Učitelka se usmála, rozvinula plakát na dvou tyčkách, který si přinesla.  Bylo na něm namalované piano a copaté děvče koukalo z okna.  Na spodním okraji bylo anglicky něco napsáno. Chvilku klepala ukazovátkem na piano, poté předváděla mimiku hry na piano a zamračeně ukazovala děvče, co kouká z okna.

Vyzkoušela ještě jiné kresby, ale neuspěla. Všichni studenti včetně mě vůbec nic nepochopili. Paní učitelka odešla zklamaná. 

Hned druhý den jsem nelenil a volal Janě, protože jsem si sám připadal za vola, že jsem kresbu nepochopil.

Bylo mi vysvětleno: Na té kresbě, mělo děvče cvičit nudné pasáže na piano, nebavilo je to, a tak holka cvičení odkládala a raději se dívala z okna. Byla to ona prokrastinace.

V jazyce českém je to odkládání povinností. Paní učitelka si asi spletla třídu. 

V polovině ledna, přestože stále ještě mrzlo, mě pan Hutka dovezl na dostihové závodiště za městem. Představil jednomu z trenérů koní a po pár otázkách jsem byl přijat. Nástup do zaměstnání byl stanoven na druhý den v sedm ráno. Budu tréninkový jezdec, neboli excelsis boy, nikoli cowboy.

Prohlédli jsme si stáje a navštívili prodejnu koňských potřeb, kde jsem si na doporučení trenéra koupil dostihovou helmu, kterou mám na památku dodnes, a ve městě, v prodejně použitého zboží, jezdecké boty v překvapivě dobrém stavu. 

Prostudoval jsem si komplikovanou cestu na závodiště. Dva přestupy v metru a ještě autobus.  Když jsem vystoupil druhý den ráno z autobusu, zjistil jsem, že od zastávky to mám do stájí dva kilometry a doprava žádná. A tak jsem každý den do stáje běhal. Na závodišti měl jinak každý zaměstnanec auto.

Ve stáji pracovaly tři profese. Ošetřovatelé koníčků, jezdci a vodiči. Těm se říkalo hotwalker a většinou to byla děvčata.  Když se jezdec vrátil z tréninkové dráhy, zpoceného koníka převzal vodič nebo ošetřovatel a přibližně hodinu jej vodil, aby uschl. Poté byl odveden do svého boxu a ošetřovatel jej dal kartáči do perfektního lesku.

Dopoledne se pracovalo čtyři hodiny a za tu dobu jsem seděl na hřbetě většinou osmi až deseti koní. Prvních deset minut jsem s koněm klusal, aby se ohřál, pak mi trenér řekl například: půjdeš prvních 1000 m pomalý cval, dalších 500 m rychlejší cval a posledních 500 m do cílové rovinky je nech jít dle chuti, nepobízej ho. Rozumět si s trenérem nebyl velký problém, u tohoto sportu se používá mezinárodní hantýrka.

Z dráhy jsem se vrátil ke stáji a zde byl již pro mne připraven další koník. Tato práce je nebezpečná a neskutečná dřina. Prvních několik dní mě trenér nechal jezdit jen čtyři koně. Přesto, že jsem měsíc běhal a cvičil, bolelo mě celé tělo a měl jsem mírnou svalovou horečku. Na tréninkové dráze byl skutečný cowboy, alespoň  tak byl oblečen a na koni měl pravé cowboyské sedlo. Měl zajímavou práci. Když jezdec nezvládl koně a ten s ním pelášil, co sílu a chuť měl, jezdec zdvihl ruku do výše a to bylo znamení pro cowboye.

Vyrazil na pískovou dráhu plný cvalem, aby měl patřičný náskok, protože nezvladatelný kůň peláší 60 kilometrovou rychlostí. Když jej uprchlík míjel, cowboy jej chytil za uzdu a pomohl zastavit.  Když se první den trenér ujistil, že profesi ovládám, následný den mne posadil na krásnou tmavohnědou kobylku. Tréninkový plán byl jednoduchý, kráčeli jsme na opuštěnou oválnou pískovou dráhu velikosti fotbalového hřiště, které jsme třikrát obešli krokem a stejný počet klusem, to samé volným cvalem, poté opět krokem, a hurá domů.