 Po návratu z ambasády a kruté informaci, že si na děti počkáme 5 let, jsem začal pátrat po někom, kdo má či měl podobný problém. Při hledání jakékoliv práce jsem dostal doporučení na pana Hutku. Pozval mě do svého velkého domu a pozorně vyslechl můj příběh, ve kterém jsem se zmínil, co vlastně umím. Když jsem se řekl, že jsem se vyučil jezdcem z povolání na dostihovém závodišti ve Velké Chuchli, zeptal se, zda bych chtěl tuto práci dělat.
A že má mezi trenéry na Torontském závodišti dobré
známosti, protože obchoduje s dostihovými koňmi. Má odpověď byla - “neexistuje zda, ale kdy”.
Dozvěděl jsem se, že tréninková sezóna začíná až za měsíc a to v polovině
ledna, ale že s prací mohu počítat.
“Tak, to bychom měli jednu starost
za sebou”, a pan Hutka se usmál. „Ten
váš problém s dětmi je těžší
oříšek. Mnoho let jsem pomáhal novým
imigrantům, ale jsem nyní obchodně natolik vytížen, že mi na to již času
nezbývá, ale znám dva případy, kdy lidé také odešli bez dětí. Bohužel smutných,
v jednom případě manželé čekali na dcerky-dvojčata 9 let”.
Když pan Hutka viděl, že jsem
pobledl, poklepal mě po rameni a utěšil mě slovy: “Josefe, zákony se mění, toto je starší případ, ve
vašem to může mít mnohem šťastnější konec. Dám vám telefon na právníka, který
měl na celosvětové výstavě v Montrealu na starost ČSSR expozici. Měl podobný
problém a určitě vám dá konkrétnější radu jak postupovat”. Pan Hutka mi nabídl
další schůzku s tím, že pojedeme do jeho stájí za městem, abych si začal na
koně zase zvykat. Rád jsem nabídku přijal.
Chodil jsem ženušce naproti do práce
o trochu dříve, než skončila směnu, protože v restauraci se scházela početná
parta Čechoslováků. Poslouchal jsem jednotlivé příběhy a žasnul, čím vším
někteří jedinci museli projít. Cestou domů jsem vyprávěl o setkání s panem Hutkou,
pochlubil jsem se přislíbenou prací a telefonem na právníka. Když jsem popisoval mou budoucí práci, Alenka
na mě vytřeštila oči a řekla vyděšeně, “vždyť jsi na koni neseděl snad 20 let”.
 Dal jsem jí pusu a s přehnanou jistotou jsem odpověděl: „neseděl, ale nezapomněl”. Začínám sice až za měsíc, ale musím se na to
dobře připravit. Je to pěkná dřina, od zítra začínám běhat”. O dlouhých devíti letech čekání na
děti jsem raději mlčel. Nemohl jsem stále uvěřit krutosti komunistických úřadů.
Druhý den jsem vytočil číslo
právníka pana Halenára. Byl velice ochotný a domluvili jsme si schůzku na druhý
den odpoledne v jedné kavárně. Na
schůzku jsem jel sám, Alenka pracovala. Pan Halenár pocházel z Bratislavy a ve
funkci vedoucího expa ČSSR v Montrealu vycestoval s manželkou a dvěma syny. U
své sestry nechal v opatrování tříletou dcerku. Byla to podmínka patřičných
orgánů. Ze služební cesty se na Slovensko již nevrátil a zůstal s rodinou v
Kanadě.
S dcerou se setkali až za 20 let,
byla již vdaná a měla dvě děti. Teprve pak jí byl vydám pas a sama mohla
vycestovat do Kanady na setkání s rodiči a bratry. “A to jsem se osobně znal s
Trudeauem, Josefe, ani jeho přímluvy nebyly nic platné. Vrátit jsem se nemohl,
zničil bych život celé rodině”.
Pan Halenár mi dal mnoho dobrých
rad, a podobně jako pan Hutka i on řekl, že mezinárodní zákony ohledně sloučení
rodin se mění k lepšímu, a že věří, že čas, se kterým nás na ambasádě
strašili, bude mnohem kratší.
Čas Vánoc se přiblížil, lidé své
domy zdobili barevnými světly, výkladní skříně blikaly stovkami malých
světýlek.
Byl čas nákupů dárků. Našim chlapcům
jsme poslali vánoční balíček. Každému brusle kanady a nějaké oblečení, a
rodičům Alenky nějakou hotovost. Když jsme si prohlíželi v mrazivých ulicích
vystavené zboží, od jedné výlohy se ženuška nemohla odtrhnout. Fascinovala ji
kožešinová čepice z medvídka mývala.
„Tak jdeme,” a táhl jsem ji za ruku do
obchodu, pojď si ji alespoň zkusit. „Ty ses zbláznil, viděl jsi, co stojí?“ Ale moc se nebránila. Za čtvrt hodiny jsme
vyšli z obchodu. Alenka s krásnou beranicí na hlavě, která jí moc slušela, a já
měl radost, že ona má radost.
Každé odpoledne jsem běhal necelou
hodinu po asfaltové pěšině vyfoukané mrazivým větrem z Ontario jezera, přes
tvář uvázanou šálu a doma v teple dělal kliky.
Na vánoční hostinu jsme byli pozváni
do rodiny Jeffa. Pečený krocan a vše co dle kanadského zvyku k němu patří.
Silvestr jsme oslavili v restauraci
Café La poix a určitě si dovedete představit, jaké bylo naše přání při půlnoční
polibku. Pepa Kouba pokračování příště
|
