 Rád bych vám předložil jednu hezkou vzpomínku, kterou na setkání študentů po více jak padesáti letech vyprávěla má kamarádka, spolužačka Jitka. Jedná se o její mládí – a nejen její, ale i její maminky. Třeba to i vám něco milého připomene. Vyprávěla, jak maminka, když měla dobrou náladu, takovou tu moldánkovou, jim říkala příběh z doby, kdy ona byla mladá, krátce vdaná a těsně po skonu své maminky, tedy její babičky.
„Zdědili jsme tehdy dům po mé
mamince, která mne opustila a tím pádem mne hodila do vody a musela jsem
plavat. Dům jsme se s manželem rozhodli rekonstruovat. Chtěli jsme si splnit
sen a po úpravách se do domu nastěhovat, prostě mít konečně něco svého.
Čekáme na léto a oba
si bereme dovolenou. Místo na dovolenou k moři do NDR se s elánem pouštíme do
vyklízení všeho možného haraburdí. Sklep nám dal zabrat, ale neotálíme,
vrháme se se vší vervou na půdu. Zírala jsem, co tam
bylo nádherných věcí, připomínající staré časy. Mládí a dětství maminky.
Prohlížení půdních
pokladů nebralo konce, nakonec na řadu přišel i velký proutěný koš. To bylo
teprve překvapení – krásné staré skleněné vánoční ozdoby, sbírka starých
nálepek od sirek i sbírka nějakých známek.
Ovšem pokladem číslo
jedna se staly docela zachovalé brusle na kličku – šlajfky. Ihned se mi
vybavilo vyprávění maminky, že jako malá holka si s klukama ty šlajfky našli na
skládce šrotu, a byly tam i s kličkama. Po jejich vyčištění pak chodili bruslit
na zamrzlý zámecký rybníček.
Musím se přiznat, že
bruslení na těchto prapodivných bruslích si do dnes neumím představit…
Vzpomínám si ještě, že
maminka nám říkala, že stála na nich jen párkrát, takže si jich ani moc neužila,
i když jí byly drahé. Tatínek se totiž nedožil jara, maminka na vše nestačila,
takže nedalo se nic dělat a musela jí hodně pomáhat.  Tak jí skončily
bezstarostné dny dětství, musela se starat o bratry, kteří byli ještě kluky a
pomahala i v hospodářství. A ty zářící šlajfky místo na botách a sebe kroužící na nich ledě,
musela oželet, a skončily v koši na půdě.
A pak maminka ještě
řekla: „Věřte nebo nevěřte, ale často se mi zdává, že se na nich proháním u nás
na rybníce, vytáčím piruety, skoky mi nedělají potíže, mé dlouhé vlasy za mnou
vlají … jsem krasobruslařka. No, takové jsem mívala překrásné sny…“
Ještě dnes, a to už i
já jsem stará bába, si často tu mladou maminku v duchu představuji, jak baletí na našem
rybníku, vlají za ní vlasy a je šťastná.
A tak jsem i já ty
prapodivné brusle také vycídila, uložila -
jsou celá ta léta náš talisman. Věřím, že nám i našemu domu přinesly
trochu toho klidu a štěstí.
Jitčinu vzpomínku zaznamenal
doktor -
|
