Pilot ohlásil, že za dvacet minut přistaneme v Montrealu, a po hodinové přestávce budeme v letu pokračovat. Bylo pozdě odpoledne 27. listopadu 1982. Když jsme se se všemi cestujícími ocitli v naleštěné letištní hale, odvedl jsem ženušku stranou. Nikdo o našem rozhodnutí nevěděl kromě jedné naší přítelkyně. Stále jsme mohli bez rizika pokračovat na Kubu. Tak co? ANO či NE? Já zpátky nechci, byla odpověď, jen mám obavy, že to, co nás čeká, jednoduché nebude, ale zůstaneme. Ukázal jsem na světelnou ceduli EXIT, pod níž seděl starší muž v uniformě.

„Ty zde zatím počkej a já si jdu s tím pánem popovídat“, hrál jsem klidného a rázně jsem vykročil vstříc úřední osobě. Ke klidu jsem měl daleko. Zde musím upozornit, že jsem ovládal jen jedinou větu, již mě naučila naše přítelkyně ovládající angličtinu.

„Dobrý večer“, pozdravil jsem uniformovaného. „ Mé jméno je JK a chtěl bych se svou ženou zůstat v Kanadě“. Tak tohle do písmene byl celý můj krátký proslov v angličtině.  Úřadující nereagoval. Znovu zvolna, s co nejvýraznější výslovností opakuji své přání a zase nic. Po chvíli prohlížení jeden na druhého, uniformovaný použil telefon. Přišel letištní policista, mladý chlap ve slušivé uniformě. Krátce spolu hovořili. Francouzsky. Tu řeč také neumím. Konečně se na mne policista zahleděl a něco anglicky povídal. Když skončil, opakoval jsem naučenou větu.

„I´d like stay with my wife in Canada“.

Policista mne pozoroval celou věčnost. Já, vždy optimista, jsem situaci začal vidět černě. Měl jsem ještě v rukávu dost naivní výmluvu sdělit dvěma chlapům z výpravy, jež podezřele seděli na doslech, že jsem jen požádal o možnost si popovídat se švagrovou, jež po naší písemné korespondenci čeká za plentou. Z chmurných myšlenek mne probrala přátelská herda do zad a mému uchu tak dobře znějící slova: Welcome in Canada.

Vyšel jsem vstříc pobledlé Alence, chytil ji za ruku a spolu jsme prošli pod nápisem EXIT.

Policista nás dovedl do malé kanceláře a několik minut telefonoval. Po delší chvíli čekání přišli do místnosti dva muži, jeden v uniformě a civilista. Muž v civilu se představil a informoval mne v bulharském jazyce, že český překladatel bohužel momentálně není a že se o pokusí o překlad.. Odevzdali jsme cestovní pasy. Vyslech, pokud se to tak dá nazvat, nebyl dlouhý. Byl jsem tázán na vzdělání, jaké je mé zaměstnání, jakou hodnost jsem měl během vojenské služby.  Překvapilo mne, že zpovídali pouze mně. Alenka byla po tuto dobu z místnosti vykázána. 

Po skončení překladatel, jemuž jsem celkem slušně rozuměl, se zeptal, jak jsme na tom finančně. Svou otázku vysvětlil tak, že v současné době nedostanem  žádnou finanční podporu, protože nejsme legální imigranti a vyřízení všech záležitostí může trvat dlouho. Když jsem sdělil částku, se kterou disponujem, řekl, že při velice skromném  zacházení s penězi vystačíme maximálně čtrnáct dní.

Ptal se ještě, zdali v Kanadě známe někoho, kdo by nám v začátcích pomohl.  Dal jsem mu adresu, jež jsem bez souhlasu švagra opsal. Byla na jeho sestru žijící v Torontu, jež emigrovala před patnácti let. Dlouho listoval v tlustém telefonním seznamu a jeho sympatická tvář se po pilném hledání rozesmála. Podal mi lístek s telefonním číslem. „Zítra vaší příbuzné zavolejte a poproste, aby vám v počátku pomohla, to je pro vás v současné situaci velice důležité”. S přáním spokojeného života v Kanadě se námi rozloučil.

Patří k těm, jejichž jméno neznáme, ale do dnešních dnů jsme mu vděční.