Když se za mnou zavřely vrata kasáren, bylo mi dvacet jedna let. K mé velké radosti tím končila i má první etapa života, v které o tom, co smím a nesmím, rozhodovali jiní. Rodiče, vychovatelé v internátech a armádní šarže. Vystoupil jsem tenkrát v malém městečku na úpatí Krkonoš. Koleje již dál nevedly. Konečná stanice se symbolickým názvem Svoboda. Již druhý den jsem se oháněl v lese sekerou. Veškeré politické dění zaválo do horské vísky jen jako slabá ozvěna. Vedl jsem veselý život a to až do dne, kdy mi má milovaná oznámila radostnou novinu, že čekáme potomka.

Dále již následoval život podobný mnoha jiným. V přírodě si pár nejprve postaví hnízdo či vyhrabe noru a teprve poté přijdou na řadu potomci.

U lidí je to ve většině případů opačně.

Po pěti letech a mnohahodinové práci denně v restauračním zařízení, se na nás štěstí usmálo.

Podařilo se najít uspokojivé zaměstnání v horské boudě velkého pražského podniku. Vrátili jsme se zpět do prostředí, kde jsme se seznámili. A byli jsme již čtyři.

Já ve funkci vedoucího, účetního, skladníka, číšníka, kotelníka, řidiče a domovníka. Manželka Alenka ve funkci kuchařky, vyučená v hotelu Alcron, čímž se ráda chlubila a při vaření si zpívala. Pro 50 rekreantům připravovala snídaně, obědy a večeře. V náročných letech práce v restauraci, dokázala do oběda připravit šest hotových jídel a k tomu dvě polévky. Večer řadu minutkových jídel a to jen za to, že jsme měli střechu nad hlavou. Ještě se uměla postarat vzorně o synka Marka a Jiřího.

Peníze, o nichž se říkalo, že hospodští vydělají tisíce, jaksi nebyly - v tom jsme byli asi výjimka, nedokázali jsme hosty šidit.

Uspokojivé zaměstnání je slabé slovo.

Náš roční příjem byl srovnatelný s platem předáka v ostravských dolech a účet za byt a stravu byl symbolický.

Tím doslovný sen ještě neskončil. Sedm měsíců v roce Alenka tančila po kuchyni, aby nasytila hosty a k tomu jí pomáhala penzistka Jiřinka.

Já zastával dle potřeby funkce, které jsem výše vyjmenoval. K tomu jsem měl auto, sněžný skůtr a nouzově krosnu (nosí se na zádech).

Po zimní rekreační sezoně následovaly dva měsíce nádherného ticha a po letní sezoně další tři. Žádní hosté.

Jediné, co nás z té lenivé nádhery a ranního milskování donutilo vylézt z postele, byla školní docházka našich synů, Marka a Jiřího.

Zde by mohl zazvonit zvonec a pohádky je konec.

Ale kdepak, lidská zvědavost a hloupost je nekonečná. Tři roky přeskákaly po sezonách, jako voda po kamenech v řece.

Konec letní sezony byl na spadnutí a závěr ukončila několikadenní porada ředitelů a náměstků všech podniků, podílejících se na výrobě automobilů.