Probudila jsem se v půl dvanácté s vlkodavem v posteli a v hlavě mi řádila ostrá bolest. Žaludek na vodě, boty a šaty po celém bytě. V hlavě mi kromě bolesti vrtal intenzivní pocit, že toho člověka musím nutně alespoň jednou vidět a zároveň stejně intenzivní přesvědčení, že se mi bude vyhýbat.

Nedělní dopoledne proběhlo ve znamení procházky v dešti a blátě. Hyperaktivní chlupatou bestii, která byla ještě před pár minutami roztomilým vlkodavím štěňátkem, neuvěřitelně nadchla lepkavá hmota pod jeho nohama a periodicky se v ní po celou procházku válel a skákal mi na záda. V pauzách mezi odháněním ohromné bahnité koule jsem přihlouple pozorovala své nohy brodící se v bahnitých kalužích a usmívala se tak tupě, že by ani největší škarohlíd neměl pochyb o tom, že jsem absolutně, totálně a bezvýchodně zamilovaná.

Ze sladkobolného tranzu mě vytrhlo zvonění mobilu. Neznámé číslo.

„Ano, Zoufalá!“ zvedla jsem telefon asertivně.

„Petr, ahoj. Lucko, prosímtě potřebuju pomoc, potřebuju, abys mi poslala nějaké peníze. Jsem totálně v hajzlu!“ chrlil ze sebe ten zpropadený zmetek a třásl se mu hlas, jako kdyby mu na hlavu mířila kulometem thajská ozbrojená jednotka.

„Proboha, co se stalo?“ překřikovala jsem mohutný déšť, který se strhl nad mojí hlavou.

„Marika je ve špitále se salmonelou. Okradli nás, sebrali nám i boty. Jediný, co tady funguje, jsou pošty. Potřebuju, abys mi na poštu poslala nějaké peníze. Asi 40.000 na špitál a letenky!“ fňukal do telefonu a ve mně kupodivu převládal soucit nad pocitem zadostiučinění s čirou zlomyslností.

„40.000 nemám! Volal jsi vašim?“ nechala jsem toho bídníka chvíli koupat v nejistotě.

„Naši jsou v Londýně, nedá se jim vůbec dovolat! Najdi v mým starým pase kartu, mám tam kreditku, je tam cca 70, PIN je 4321. Ten pas je v práci. Lucko, prosím, já tě fakt potřebuju. Nenechej mě v tom! Prosím.“ Zakvílel, než se spojení přerušilo.

Vydala jsem se domů a promoklé štěně jakoby vycítilo můj šok z předchozího telefonátu se za mnou táhlo jako zpráskanej pes.

Záznamník hlásil šest vzkazů. Dva od matky, že jí volal Petr a chce mě o něco poprosit, dva od Kamily, že jí volal Petr a solidárně mu práskla s telefonem, jeden od Petra, který rekapituloval to, co mi zahučel venku do telefonu, a jeden od Lukáše, který pravil:

„Dobré ráno, královno flámu. Chci Ti poděkovat za krásný večer, moc rád bych ho někdy zopakoval.“ Jak z románu Danielle Steal!

Při žehlení kostýmu jsem se tetelila blahem a trochu nervozitou nad nadcházejícím týdnem, který sliboval, že bude vše, jen ne stereotypní. První den po dovolené v práci, promyšlené rozdmýchávání romantického vztahu s přitažlivým psychiatrem, vyhledání kreditní karty grázla, který mě opustil.

Večer jsem nad sklenkou vína podebatovala s Kamilou a shodli jsme se na tom, že Lukášovi v žádném případě nesmím zavolat dřív než v polovině týdne.