Ne, nebojte, žádný virus na mě aktuálně nezaútočil. Tahle historka je z doby, kdy mi bylo necelých třiatřicet a je důkazem toho, že neštěstí nechodí po horách, ale i občas po lidech a většinou jde víc událostí ruku v ruce, aby to ten človíček neměl až tak jednoduché. Roku 2012, pamatujete si, jak tenkrát byla tak trochu krize, tak trochu podniky propouštěly, tak trochu hodně lidí panikařilo? Pracovala jsem tenkrát jinde než dnes, a už jsem se tu zmínila, že jsme tehdy převychovali našeho šéfa.

Propouštění se tehdy týkalo i nás.

Naše vedení na to šlo tak, že lidem, kteří měli ve smlouvě uvedeno přímo naše oddělení pro výkon práce, nabídlo smlouvy nové, s tím, že se budou týkat celé výroby. Nechtělo se mi do toho, proto jsem si radši vzala odstupné a hledala si práci jinde.

Devět dnů jsem si doma odpočinula a pak nastoupila jinde. Ta bývalá fabrika byla mnohem lepším doporučením, než celé mé vzdělání, které ostatně není technicky zaměřené. A koneckonců i skladník si může přečíst Vergilia v originále, proč by to tedy nešlo i naopak. Nová práce mě zdaleka nebavila jako ta minulá, ne kvůli pracovní náplni, ta byla víceméně hodně podobná, chyběl mi náš soudržný kolektiv, ta legrace, která tam bývala a taky i můj převychovaný šéf.

Během měsíce jsem se ale zaběhla, zjistila i určité výhody, a to že se necítím úplně fit, jsem přičítala psychice, protože po fyzické stránce mi nic nebylo.

Nic mě nebolelo, neměla jsem teplotu, jen jsem byla unavenější, bez nálady. Takhle jsem fungovala další měsíc.

Byl konec května, příroda v plném jasu a kráse, plánovali jsme, co chceme dělat v létě, klasika voda, nejlépe Sázava, ale co dál a co s dětmi přes celé prázdniny. Bylo jim 7 a 14. A Honza už byl ze mě docela nervózní. Neznal mě takovou. I on měl novou práci, pracovali jsme předtím spolu ve stejném podniku a i on volil radši cestu odchodu.

Začalo mě mírně pobolívat v kříži.

Vlevo víc než v pravo. Pár dnů jsem se utěšovala, že je to z práce, ale jednoho dne jsem se vzbudila a bolest to už byla dost nesnesitelná. Honza na mě sáhl a se slovy: „Hoříš, to není normální, jedeme,“ mě doslova unesl k doktoru.

A pak už to lítalo. Horečku jsem měla 39,8 ráno, přes 40 večer.

Nejdřív obvodní, ta fofrem a sanitkou zařídila převoz na internu, vyšetření, pak urologie, protože podezření na zánět ledvin, ale to také bylo v pořádku. Jen neskutečně vysoké CRP. Na urologii velmi mladá paní doktorka, neskutečně příjemná. Asi bylo dobře, že tam byla a byla rozumná, protože mě jen nenechala položit na pokoj na pozorování, ale poslala mě rovnou na CT od krku až dolů.

A tam se objevilo, co na normálním sonu vidět nebylo.

Další převoz rychlou, to už vleže na gynekologii do plzeňské FN na Lochotíně. Něco, zatím přesně nevěděli co, na levém vaječníku, něco tak velkého, že mi to tlačilo na močovod a proto ta bolest v kříži.

Pak mám dva dny jako v mlze, pamatuju si na hodné sestřičky, které se mi střídaly u poslete, kterou mi několikrát za den převlékaly, protože jsem ji potem doslova promáčela.

Pamatuju na pány doktory, kteří mě vyšetřovali, a mně, plaché holce, bylo vcelku jedno, kolik a jak a jakých mužů na mě sahá.

Pamatuju na kapačku, neustále mi do ruky pumpující krystalický penicilín, jak jsem se později dozvěděla.

Mimochodem, kdo nezažil, ty žíly po tom pekelně bolí.