Plzeň se mi nikdy moc nelíbila. Hodně doplatila na bombardování v 45. roce a nové stavby v prolukách se nedokázaly začlenit nenápadně do vzhledu starého města. Plzeň proto nepůsobí jako celistvý urbanistický celek, i když se tam pořád najde hodně skvělých historických staveb. Byla jsem tam o vánočních svátcích a teď znovu. Během prosince, o adventu a na svátky, měla Plzeň na náměstí Republiky pěknou výzdobu.

Jenomže už na Boží hod všechno likvidovali a v Plzni chcípl pes. 

A jestli v Plzni chcípl pes, tak ve vedlejších Rokycanech ho už rovnou pohřbili.

Plzeň má v historickém středu města celou soustavu na sebe navazujících sadů, které se kolem středu vinou jako zelená stužka.

Smetanovy sady, Kopeckého, Šafaříkovy a Štruncovy, všechny jsou během sezóny nádherně rozkvetlé, se spoustou soch, mezi kterými nesmí chybět ani sousoší plzeňských rodáků Spejbla a Hurvínka.

podle návrhu výtvarníků Jaroslava Plejskala a Savasse Vojatzoglu bylo původně z epoxidové pryskyřice, a v roce 2002 ho odlil plzeňský sochař František Bálek.

Ještě téhož roku v září ale památník poničili vandalové.

Město jej pak na své náklady nechalo obnovit, tentokrát raději už rovnou z bronzu.

Uprostřed sadů u Muzea rodiny Škodů je nově opravená Mlýnská strouha. Tomuto romantickému zákoutí, za někdejším středověkým opevněním starého města se kdysi říkávalo plzeňské Benátky.  

Teď v únoru nikde nic nekvetlo, a tak jsem se nejvíc zdržela v Kopeckého sadech před Besedou,

kde je umístěn secesní meteorologický sloupek.