 V mládí jsem vážně snil o tom, že ač suchozemec, budu radiotelegrafistou na některé naší námořní lodi. K nevoli rodičů jsem chtěl žít bohémským způsobem, poznávat cizí kraje a mít v každém přístavu milenku. Tehdy to byl sen. Později jsem svůj záměr přehodnotil, ale po rozchodu s mojí první opravdovou láskou, jsem se ve svém záměru ještě více utvrdil.
Na suchu už mne nic netěšilo. Vojenský dril mne naučil dobře telegrafii,
tehdejší nutný způsob komunikace a s technikou jsem - díky škole a také
nočnímu vysedávání nad knížkami – neměl žádné problémy. Problém jediný byl pouze v chabé angličtině.
Ten jsem doháněl soukromě. A draze. Ani při chřipce jsem se tak nepotil. Ve
slabé chvíli, když jsem chtěl zabít hodinu vyprávěním a nechtěl jsem opravovat
svůj nezdařený domácí úkol, který se za mne celý červenal, jsem se tehdy svěřil
své učitelce, že chci být námořníkem a proto k ní chodím a ona, babizna
nejbabiznovatější, „aby se snažila mne něco naučit“, zneužívala mých
gramatických nedostatků a často mne deptala slovy: „Námořníku, s vašimi
znalostmi gramatiky by každá loď ztroskotala“. Takhle mi brala chuť do života. 
Ale ouha. Z čistého nebe mne zasáhl
„blesk“. Opět láska. Opět jsem se zamiloval. A fest. A opět bylo po snu. Ze
svých tužeb a snů jsem musel hodně slevit. Později jsem však získal vlastní
koncesi a s těmi vysněnými loděmi jsem pak navazoval spojení alespoň
z domova a prstem na mapě jsem sledoval jimi uváděnou polohu.
V krabicích, vedle mnoha dalších
lístků, mám potvrzená spojení s našimi (Koženým prodanými) loděmi Kladno,
Košice, Republika, Lidice a také s mnoha japonskými, švédskými i US tankery. I
s tehdejší ruskou pýchou, s ledoborcem Lenin, který už je dávno ve
šrotu. S láskou to skončilo (nebo začalo?) tím, že jsem musel říci ANO.
Den měl jen 24 hodin a ve mně se to pralo.
Studium, budování bydla, milování se s mojí, nyní již zákonnou manželkou, či noční vysedávání
se sluchátky na uších. Vše bylo lákavé a nutné, ovšem nad exotikou zpravidla
vítězila mužská touha po něžném protějšku, neovladatelné erekce, později pak
povinnosti a z toho se odvíjela i má ranní nevyspalost.
Prioritu začínala mít rodina, později dokonce
už „tři baby v chalupě“ a já byl na ně sám.:-)))
Původní způsoby komunikace postupně
vytlačovala jiná, modernější i náročnější technika, řízená PC a tak jsem šel
s dobou a po chvilkách jsem stavěl nový, výkonný a moderní transceiver,
který však dočasně mlčí. Nemá ani anténu, ani operátora, protože den má stále i
ve 21. století, 24 hodin.
U vysokofrekvenční techniky jsem však zůstal
profesionálně a můj původní koníček se stal i
povoláním. V současné době leží můj (již pátý) vysílač na dně skříně a
čeká, až se někdy dožiju důchodu, že ho opět opráším...Nebo prodám? Hádá se to
ve mně jako za mlada.
Ovšem - už mne ta exotika tak netáhne. Že by
díky horské chalupě, na které je vždy práce habaděj?
Suchozemec PETR
|
