 Sháním, pídím se a nalézám staré fotky, co se váží k naší rodině. Mám snahu dokončit album s co nejvíce fotografiemi předků, rodičů i fotkami současnými. Ke kompletní sbírce mi ale dlouho chyběly fotografie strýce a tety (bratra maminky). Je tomu již řádka let co nás tato má zlatíčka opustila. A já žádné jejich snímky nemohl nikde sehnat.
Strýc Václav s tetou
Emou bydleli v části města, kterému se říká „Pod drahou“. Kromě strýce s tetou tam
bydleli i moji spolužáci. Takže jsem u nich prožíval nejen prázdniny, ale i
všední a volné dny.
Strýc Václav byl
učiněný zázrak - hlavně pro kluka vyrůstajícího v okrajové části města. Řekl
bych, pro kluka ze vsi. Naše městská čtvrť byla totiž více vesnice než město. Strýc
měl šikovné ruce, úžasné nápady, prostě stále super kluk do nepohody.
A teta? Neskutečně
vařila… Opravdu, mám na oba moc hezké vzpomínky. Není divu, že jsem toužil mít
v albu jejich fotografii. Pokud žili a já byl kluk, neměl jsem páru, že jednou
mi budou tolik chybět, a tolik budu toužit po jejich fotografiích i
vzpomínkách.
Takové snahy jednoho
napadnou, až když je sám kmet.
Sestřenice, jejich
dcera, se vdala do Německa. A dodnes nevím, co s ní bylo, co se s ní všechno
stalo. Nebyla ani na rozloučení s tetou, ani později se strejdou.
Čas běžel.
Na milou sestřenici
jsem pro starosti o vlastní rodinu si ani nevzdechl. Až v polovině října
minulého roku mi přišla poštou zásilka z Frankfurtu. K mému velkému překvapení
obsahovala notářské oznámení v češtině, že paní Emilie (příjmení není důležité)
odešla v pánu, a na přání své maminky, která jí před mnoha lety zanechala
písemné přání, v němž mj. stojí, aby fotky, které notářská kancelář v příloze
posílá, byly předány panu … atd.
A tak, po mnoha
letech hledání, se mi přání splnilo. Jsem přesvědčen, že laskavý duch tety
pomohl osudu fotografie na světlo boží i po její smrti.
Album mohu prozatím
zavřít se zvoláním …. AŤ ŽIJÍ DUCHOVÉ!
-doktor-
|
