 Můj čtyřletý syn touží po zloději. Abyste rozuměli – syn vládne v dětském pokoji středně velké armádě panáčků. Jsou to samí silní, stateční chlapíci, tvrdí a nepoddajní jako plast, z něhož je vyrobeno lego. Najdete mezi nimi hasiče, policisty, hrdiny a supermany všech druhů. Tahle armáda neporazitelných má jedinou nevýhodu: nemá proti komu bojovat. Syn tedy vyslovil přání mít k zástupům všech těch dobráků alespoň jednoho legozločince.
Nevěřili byste ale, jak těžké je takového kriminálníka
sehnat. V hračkářstvích se to hemží samými rytíři, policisty, záchranáři,
supermany, spidermany, antmany, ironmany a dalšími super- a hyperhrdiny, zato
nějakého pěkného Legohitlera nebo plastového masového vraha aby člověk
pohledal. (Jasně, že jsem synovi mohl například koupit figurku lékaře a tvrdit,
že je to doktor Mengele, ale to už připadalo přes čáru dokonce i mně.) 
Můj hon na plastového zloducha tedy skončil neúspěchem
a složitým vysvětlováním, že sehnat figurku zločince není úplně snadné, neboť
takový zloděj vypadá většinou jako docela normální člověk. Největší zloději,
vykládal jsem synovi, se dokonce objevují v televizi, usmívají se na nás z
billboardů a spousta lidí je má dokonce mnohem radši než třeba policisty.
Syn vypadal zmateně. Chaos v jeho čtyřleté hlavičce
ještě zesílil, když jsem mu prozradil, že dokonce i mezi policisty se občas
najde nějaký ten zlý, takže by se jeho policejní legáčci mohli klidně zatýkat
vzájemně mezi sebou. Nebo by mohli zkontrolovat, zda jeho plyšový medvídek
neskrývá v bříšku kontraband, případně zda všechny panenky jeho starší sestry
obývají svůj domeček legálně a kdyžtak je z něj násilím vystěhovat. Mé návrhy
se u syna nesetkaly s kladným ohlasem. Prý potřebuje opravdického zloděje.
Jeho touha po plastovém zločinci nakonec dospěla tak
daleko, že když na návštěvě u kamaráda jednoho takového objevil mezi jeho
hračkami, ukradl ho. Legáček to byl špinavý, zarostlý, otrhaný a mračil se –
prostě zloděj, jak má být. Bylo z toho hodně pláče a vztekání, ale nakonec se
mi povedlo syna přesvědčit, že tohle se nedělá a že panáčka musíme vrátit. Co
se mi ale nepodařilo, je přesvědčit ho, že zloděj prostě nemusí být vždycky
špinavý a zarostlý – že může docela dobře vypadat jako malý, chytrý, blonďatý
chlapeček. A že navíc může velet i celé armádě policajtů a hasičů.
Jan Flaška
autorovi nejsou všichni zloději ukradení
|
