Rychle
jsem se vyléčil z domněnky, že potkat rodilého Čecha v severní Americe,
je málo pravděpodobné. Při jedné z procházek krásným městem Vancouver,
jsem si nemohl nevšimnout ženy, která boj s časem již prohrávala. Ale
nehodlala tuto válku vzdát. Neuváženě v minisukni, přestože již nebylo
čím se pochlubit.
Nalíčená jako indián na válečné stezce, a nožky vězely
v botkách s neskutečně vysokými podpatky. "Ty máš ale ránu!", neodolal
jsem a řekl polohlasně česky, když mne míjela. "Ahoj".
Odpověděla na můj nejapný kompliment a já si v ten okamžik přál, abych se na
místě vypařil. Od té doby si dávám pozor a zaslechnu-li češtinu, vždy slušně
pozdravím - "Dobrý den", a hlavně včas, abych nebyl nucen vyslechnout
něco, co mým uším definitivně nepatří. Jenomže náhoda je někdy blbec, s tím nic
neuděláte.
Žijeme
v Kanadě a manželka plánovala navštívit rodinu v Čechách a informovala mne, že
s digitálním promítačem fotografií, který vloni jako dárek přivezla, není
maminka spokojená, že chce fotky, které si může zastrčit za kredenc, a že tu
malou placatou televizi nebude s sebou tahat po návštěvách.
"Takže
prosím tě, vytiskni asi dvacet fotek. Jaké, to nechám na tobě, ale hlavně dávej
pozor, ať na nich vypadám slušně!" a hluboce vzdychla, zmožena přípravami
na cestu. "Tak to já si netroufám," bránil jsem se, neboť po
třicetiletém manželství o tom vím své. "Stáhnu fotky z počítače na memory
stick, zajedeme do fotoshopu, a ty si vybereš." Tak se i stalo. Ve fotoshopu si manželka
vybrala fotografie, na kterých si byla jista, že jí to docela sluší a odešla s
poznámkou -"Jdu se kouknout po nějakých botkách, nemohu přeci jet do Čech
naboso." Mně se na pár vteřin vybavila police plná bot, kterými by snad
obula všechny ženské v Číně.
Ale zaplašil
jsem chmurné myšlenky a pustil se do práce. Stačil jsem ještě zaznamenat, že k
vedlejšímu počítači přišel starší pár. Muž i žena byli elegantně oblečeni a
jemná vůně parfému lechtala mé chřípí. Všiml jsem si, že se žena k muži něžně tulí a
dokonce, že jej lehounce poplácala po zadku. Vzdal jsem se ze slušnosti
dalšího pozorování a rozhodl se věnovat práci na fotografiích. I
kdybych se ale snažil sebevíc,
nebylo mi přáno - uslyšel jsem krásnou ryzí češtinu s lehkým vzrušením v
hlase:
"Vašíčku, že sis včera vzal ten modrý prášek, co ti na večírku dal
Tonda? Řádil jsi jako za mlada. Já si nemohu dneska ani sednout, už jsem
tomu
odvykla". A opět partnera lehounce popleskala po zadku. Čeština mne
nepřekvapila, ale co jsem vyslechl, mi vzalo dech.
Bylo
pozdě se představit a popřát hezký den. Rozhovor, k mému zděšení, zacházel
stále hlouběji do intimností minulé vášnivé noci, já se nervozitou počal potit
a v duchu jsem jim nadával, že my s manželkou bychom se o takových intimnostech
nebavili na veřejnosti ani v Tanzánii.
Snažil
jsem se neslyšet, ale protože život je složitý a utrpení na světě není ještě
málo, rozletěly se dveře do fotoshopu a má žena, nic netušící, jadrnou
češtinou spustí: „Pepo, už budeš hotov? Já musím ještě do jiného krámku, tady
nemají žádné pořádné boty...“ Pepa Kouba - taky se vám něco podobného stalo?
|