![](http://obrazky.kudlanka.cz/krfajta.jpg) Houbařská sezona je už zas v nenávratnu, ale tento příběh si nemohu nechat pro sebe. Více to řekne těm, co pamatují povídání o mé emigraci do NDR. Ale teď k tomu poslednímu zážitku, protože tohle jsem fakt nečekal… Sotva za mnou tehdy zaklaply dveře bytu (vrátil jsem se zrovna z chalupy), volá mi zeťák: „Karle, je to fakt, všude rostou! Hub je jak nastláno, ale nastláno je také houbařů. Marodil jsem, a proto nemáme nic nasušeno, a neměli jsme na talíři ani smaženici. Jedu zítra ráno. Pojedeš se mnou? Navštívíme lesy našich saských sousedů.“
Toto se nedalo odmítnout. Jen jsem „tátu hub“ upozornil, že
na saské straně v tento čas řádí „houbová policie“. Jeho reakce byla
jednoznačná: “Neboj, mám to vočíhnutý“.
OK, má to vočíhnutý, tak jedem. Ráno zazvonil, sotva se rozednilo. Houbařské nádobíčko máme v oba
cajku, tak hurá decimovat úrodu chlapáčků v kloboučkách. Za půl hoďky mijíme
desítky aut zaparkovaných u lesního porostu. My ale jedeme dál. Asi po deseti
kilometrech zapíchnem auťák u vjezdu do jasně houbařského lesa. Už na té
správné straně houbového ráje. Klobouk, holinky, košík s nudličkou, a
hajdy na věc. Propátraváme lesní porost docela důkladně, ale zatím nic moc. Kamarád
a zeťák v jedné osobě ukáže na strmý výstup na skalní plošinu. Ukazuje na nos, jako
že cítí, že to bude houbovej mejdan.
Dobrá!
A tak se škrábeme po stráni vzhůru a hele, koukej - už při
lezení vzhůru se hříbečci ukazují. Čím vejš, tím jich je víc a víc. A nahoře?
To vám byl neskutečný pohled. Kam oko dohlédlo, samé bílé hřibky. Během půl
hodinky máme koše plné. Tak hajdy zpět k autu. O co byla cesta nahoru náročná,
o to náročnější byla zpět. No, konečně se nám ukázala cestička k domovu, tedy k
autu. Funíme pod tíhou košíků a těšíme se, jak si v autě dáme kávu z termosky. Skutečnost
byla trochu jiná: překvapení, které hraničilo s mrtvicí, fakt.
S košikama konečně
dorazíme k autu. Postavíme je na zem, protahujeme se, zapálím si nezbytné cígo
a - najednou před námi stojí dva němečtí policajti (Pilzpolizei), a vypadalo
to, že se náramně baví… Starší ukázal na zetě: „Guten Tag – Bitte Dokumente!“,
a druhý, mladší poliš, oslovil mne: „Und Sie PersonalausWeis, bitte.“
S pobavením ve tvářích ukazují na naše košíky a zajímají se:
„Und das sind zwei Kilo???“
Mlčíme a děláme smutné ksichty. Osmělím se a vyhrknu: „Vergib mir, es war das letzte Mal.“
Obá koukají do našich papíru a mého blekotání si nevšímají.
Mladík v uniformě nás informuje: „Diese
vollen“, a ukazuje na plné koše, „sie ein Vergehenn!“
Horlivě kýveme, že je to jasné, víme, že je to přestupek. Zatím
co starší studuje mou občanku a střídavě kouká na mne a na fotku v občance, mladší
mele tu svou a docela slušnou češtinou se ptá, zda to vyřeší pokuta na místě či
„… oder bei uns?“
Starší se nakloní k mladšímu, něco mu pošeptá do ucha.
Vzhlédnou a culí se od ucha k uchu. Znovu nahlédne do mé
občanky, pokýve, ukáže na mne a ptá se: „Bist du Karl?“ Kývu hlavou, div mi
neupadne. Pokračuje, a ve mne je malinká dušička: „Erinnerst du dich? Ich habe
Sie als Auswanderer in die DDR verhaftet. Also aus unserer Freundschaft – Pass
auf!“
Jasně, že jsme na nic nečekali a upalovali k domovu,
až se za kočárem prášilo. Ještě jsem „kamarádovi“ zamával, on zasalutoval. Za
hranicemi se nám ulevilo.
Zeťák jen neustále děkoval bohu, že jsme nepřišli o houby.
-doktor-
|