 Mám problém s úklidem. Jakože mám strašně ráda pořádek. Miluju naklizeno. Miluju šuplíčky, kde jsou věci srovnaný podle barev - nebo velikosti - nebo důležitosti - nebo podle jakéhokoli řádu. Miluju řád. Když se zapřu, jsem schopna ho i stvořit. Čeho ale nejsem schopná, je ho udržet dýl jak tejden. V bordelu se cítím strašně. Ale lenost je u mě naprosto dominující vlastnost. Žiju v neustálým napětí mezi tím, co bych chtěla, a tím co mám. Pořádek - bordel = diskrepance - napětí - frustrace. Když jsem v životě párkrát s někým bydlela, bylo to
jiný. Obvykle všechno po všech uklízím. Jak jsem sama, neuklízím vůbec nic ani
po sobě. Proto mi přišlo hrozně vhod, že ke mně domů o víkendu začali chodit
žáci na hodiny. Jedna z mála situací, kdy se přinutím k úklidu, je totiž
návštěva. Říkala jsem si: bezva, v sobotu dopoledne naleštím bejvák a budu mít
na tejden vystaráno, a hlavně, bude to pravidelný, už se nikdy nestane, že bych
žila v bordelu. Tak jo. Jenže to bych nesměla bejt tak chytrá, že jo. Přečůrala
jsem totiž sama sebe. Největší tíha úklidu u mě leží v roztřídění různých
hromad a hromádek věcí a jejich distribuce na správná místa.
 V sobotu dopoledne se spí, že jo. Pak se něco chvíli
vaří, a čas vyhrazený na generální úklid se najednou scvrknul na 30 minut.
Takže co udělá vynalézavá žena? Sebere všechny hromádky a nakope je do jedinýho
pokoje, kam návštěvy nechodí. Do ložnice. Výsledek? Jako mám sice furt čistý
umyvadlo a záchod, taky mám vyluxováno. Ale do ložnice už pár dní nemůžu
otevřít dveře. Asi šotek nějakej... A taky mi strašně ubylo věcí....
Mimochodem,
víte, že existuje takovej blog, na kterým se paní zabývá jen úklidem? Každý den
u ní má svojí speciální uklízecí náplň. Každý týden má svůj plán zónového
úklidu. Pondělí ložnice, úterý kuchyň... atd. Dále tam jsou rozplánované i
všechny další činnosti potřebné pro chod domácnosti jako složenky, plánování
jídelníčku (z toho se mi udělala kopřivka), žehlení, zahrada... Přesně
rozplánované jsou i činnosti, které neděláte každý týden, jako například
povlékaní peřin nebo čištění oken. Nemusím vám říkat, v jakým šoku jsem byla,
když jsem tenhle blog poprvé objevila. Protože já čistím okna když není vidět
ven, a ještě jen v případě, že mě nenapadne nic lepšího, co bych mohla dělat -
a cítím se dostatečně fyzicky zdatná. Vyjde to tak 1x za rok.
V životě nikdy jsem podle toho nic neudělala, ale strašně ráda to čtu. Přečtěte
si třeba podzimní plán - 8 týdnů do Vánoc. Nebudete litovat. Já jsem propadla
naprosté extázi při vstřebávání pojmu čistící sada na zimní boty. Došlo mi
totiž, že paní musí mít čistí sadu taky na jarní, letní a podzimní boty. To
máme celkem čtyři sady. Nekontrolovatelnému záchvatu smíchu jsem propadla při
čtení týhle věty:
stále pokračujeme v nákupech a objednávkách dárků.
Každou přijatou a obstaranou položku odškrtáváme v tabulce,
kterou jsme si vytiskli už před dvěma týdny v tomto dílu.
(Vybavila jsem si sama sebe, jak jsem v loni 24.
12. dopoledne, rvala v jednom obchodě nějaký paní z ruky poslední kašmírovej
svetr.) Paní je prostě geniální. Nedělám
si prdel. Fakt se hluboce skláním před někým, kdo je schopen si takhle brutálně
dokonale zorganizovat život. Pro nás improvizátory naprosto nedostižné.
Jmenuje se
to Terapie domova. Nejlíp se to bude číst s hrnkem horký čokolády v
posteli. Jestli se teda, narozdíl ode mě, dostanete do ložnice.
L. Y. A.
Vaše neohrožená žena
|
