 “Dobrý den, tady je Miloš Kadeřávek ze společnosti Česká pojišťovna. Mluvím s paní XY?” (sebevědomě) Já: “Dobrý den. Ano. Jak vám mohu pomoci?” “No, já jsem chtěl spíš pomoci vám.” (nejistě) Já: "Aha, tak děkuju. Ale já jsem v pohodě. S čím mi chcete pomoci?” “No, s vašimi pojistkami.” Já: "Aha, ale my svítíme. Pojistky jsou asi v pořádku, zdá se."
“Ehm. No já
myslel vaše pojistné smlouvy... pochopitelně.” (blahosklonně)
Já: "Aha. Ale já žadné nemám.”
“Vy nemáte
žadné pojistné smlouvy?” (zděšeně)
Já: "No, co vím, tak ne.”
“Vy nemáte
pojištění domácnosti?”
“Ne”.
“Pojištění
domu nebo bytu?”
“Ne.”
“Úrazové
pojištění?”
“Ne.”
“Povinné
ručení?”
“Ne.”
“Životní
pojištění?????” (nadějeplně)
“Ne."
ŠUSTĚNÍ PAPÍRŮ
“Důchodové
pojištění?” (poslední křeč)
“Ne.”
“Aha a vy jste
je tedy měla a zrušila?” (mátožně s poslední umírající nadějí)
“Ne. Já je nikdy neměla."
“Tak
v tom případě se obávám, že vám nemohu nijak pomoci.” (zdeptaně, odevzdaně, na
lopatkách)
“No.
Dyť sem vám to říkala už na začatku.”
“Tak
nashle!”
Při této příležitosi jsem si
uvědomila, že nic nemít je vlastně geniální. Nemusíte se o to bát, nemusíte to
mít pojištěný a tudíž se nemusíte bavit s Kadeřávkem. Jediný, co bych si mohla
pojistit, je tedy ten život, který zatím na přechodnou a neurčitou dobu mám.
Jenže ten je už ze své podstaty tak brutálně nejistej, že mi není jasný, jak
může jeho kvalitu ovlivnit pojistná smlouva. Až si pro mě přijde Mort, na
nějaký papíry hledět nebude. Jenže, říkejte to tyjo vystresovanýmu
čtyřicátníkovi s hypotékou 10 mega, čtyřma dětma a náročnou manželkou. Když se
člověk dostane do takový prekérky, ještě rád si za nějakou tu jistotu zaplatí.  Taky mi to připomnělo, jak
jsem minulý týden nechala doma svůj předražený telefon.
Po prvotní panice, co
že budu celej den dělat, se ve mně rozhostil zvláštní klid. Najednou jsem měla
čas vytáhnout z kabelky knížku, nebo se dívat jen tak kolem, jak žloutne listí,
kde je jaká louže a čím žijí lidé kolem mě.
Nezadnedbatelný pozitivní aspekt
této události také byl, že jsem se ani jednou toho dne neorosila hrůzou, že
jsem telefon někde položila a nechala, nebo že mi ho někdo ukradl.
Jak
říkám. Nic nemít je vlastně pohoda.
Love you all, girls.
vaše neohrožená žena
|
