Říká se, že řemeslo má zlatý dno, pak ale je divný, že jich není jak naseto a dobrého řemeslníka abys pohledal. A když najdeš, tak buď je to neumětel a když náhodou umí, tak má diář nabitý a za odvedenou práci tě pak klidně připraví i o poslední pětikačku. Z těchto důvodů se jim snažím vyhnout, pokud to jenom trochu jde. Raději si to zmatlám sama, než aby to zmatlal nějaký umělec a já mu za to ještě platila.

Zasekával se mi na domovních dveřích přídavný zámek a protože jsem měla obavy, že jednou už neodemknu, vyhledala jsem na netu zámečnictví, které zastupuje firmu FAB a objednala novou cylindrickou vložku. Měli ji na skladě a tak hned druhý den jsem pro ni zajela do Prahy, do Vršovic. Když už jsem tam byla, tak jsem se zeptala zámečníka, jestli by měli i dlouhou fabku pro dveřní bezpečnostní závoru FAB 1550, ve 4. bezpečnostní třídě, jak po mně vyžaduje pojišťovna. Chlápek byl hrozně ochotnej, hned fabku předložil, ale že se musí upravit. Normální fabka má jenom jednu packu, která otáčí zámkovým mechanismem, dveřní závora musí mít fabku s kolečkem, s několika packami, které tam zámečník musí dodatečně vložit.

Za týden jsem si ji vyzvedla už upravenou a vyplázla 3.000,- Kč.

Doma jsem závoru rozmontovala a v tomto momentě jsem už byla naštvaná: fabka, co mám doposud ve dveřích, má pastorek se dvanácti ozuby, a ten chytrák do nové fabky vložil jenom desetikolečko. Ty dva zuby tam chybí a desetikolečko nedokáže závoru zamknout do polohy, kdy já mohu vyndat klíč. Chvíli jsem si myslela, že to nějak ožulím, prostě obě ramena závory povytáhnu kousek ven a pak už budu zavírat jenom na jeden západ. Tak jsem to znovu rozmontovala, pak zase smontovala, klíč v zámku doprava i doleva běhal jak švýcarské hodinky a já si poklepala na rameno, jak jsem geniální. Jenže - pak jsem chtěla otevřít dveře z bytu do chodby, že zámek vyzkouším i z druhé strany, a v tu ránu jsem měla po radosti. Kvůli povytažené přečuhující závoře, dveře šly otevřít jenom na škvíru, protože ta blbá povytažená závora u pantů překážela.

Takže znovu do Prahy, reklamovat, ačkoliv mně bylo jasný, že těžko budu dokazovat, že jsem mu správně uvedla typ závory, ale alespoň ho sprdnu na dvě doby, umělce. Já zaplatím dalších pět stovek a on tam snad namontuje správný pastorek. Asi to tušil, narazila jsem tam na zavřené dveře, z důvodu dovolené...

Tak jsem vztekle dupala po Vršovicích a abych se z toho alespoň vychodila, řekla jsem si, že proběhnu krásně opravenou Grébovkou nahoru na Vinohrady a na Míráku skočím do „Áčka“.

Cestou jsem míjela továrnu Kooh-i-noor, evidentně již mimo provoz.

Nedávno jsem četla, že v likvidaci je Kooh-i-noor Hardtmuth, který je tradičním výrobcem výtvarných potřeb. A teď koukám, že i Kooh-i-noor Waldes, tradiční výrobce kovové textilní galanterie, ukončil provoz.  Továrna po zamítnutí dědických nároků zůstala v rukou lidí, kteří se podíleli na krachu IPB. Letos na jaře objekt od nich koupila Pražská správa nemovitostí a bude ji přestavovat na rezidenční čtvrť.Tím skončí po více než sto letech světově proslulá ochranná známka KOH-I-NOOR.

Doma jsem si na internetu večer četla o historii továrny, o době, kdy ještě existovali řemeslníci, kteří uměli své řemeslo, o době, kdy jsme byli světově proslulou průmyslovou zemí.