 Mám krásnou vzpomínku z dětství: můj dědeček byl ročník 1901, babička 1904. Když jsem se narodila já, měl děda za sebou šedesátku a babičce klepala na dveře. Často jsem k nim na Červený vrch jako malá jezdila, nejdřív na nejrůznější prázdniny a později alespoň v neděli na návštěvu. On si totiž děda čas od času brával našeho psa a chodil s ním na dlouhé procházky kamsi k šáreckému lesu.
Babička
s ním nechodila, protože v té době už měla Parkinsonovu chorobu, doprovázenou
třesem a těžko se pohybovala. Děda tedy na stará kolena (omlouvám se všem
čiperným sedmdesátníkům), uklízel, vařil, pral a hádal se s babičkou. Jednou,
když jsem zase přijela pro Egara, děda vařil a hned na mě, zeptej se báby, kolik
tam přijde vajec, a babička zas: řekni mu, že tři, a tak to šlo celé dopoledne.
Tlumočila jsem jim, nepromluvili spolu ani slovo.
Moje
asi desetiletá hlava byla parádně zmatená - co se to tu děje? Pochopitelně mi
oba připadali příšerně staří a už vůbec jsem nechápala, jak můžou ve svém věku
trucovat?! Myslela jsem, že to je jen výsada dětí.
Když
jsem byla v koupelně a babička přišla za mnou, konečně byla příležitost se jí
zeptat, co se to děje. „Já s dědkem nemluvím“, odvětila.
„Proboha proč?“
Babiččina
spiklenecká odpověď mě dostala: „On mě poslal do pr…“, a následoval výraz
nehodný čtení pro ženy, ovšem pro mě to byla konečná; dostala jsem záchvat
smíchu, babička s dědou taky, a bylo po tlumočení. 
Tahle
vzpomínka patří k těm nejhezčím, protože to byl vážně úchvatný pohled na
prarodiče, rozhádané z lásky.
PAVLA
|
